Kapitola č.37: Tajemství ředitelny

Překlad a slohová stylizace - Zuzana Landlová

„Už jste skončili?“ ozval se hlas profesorky McGonagallové, která právě vešla do ředitelny.

„Ano, velmi moc vám děkuji.“ odpověděl Harry a už byl na odchodu, když si na něco vzpomněl. Opět pohledem zabloudil k prosklené vitríně s vítěznými poháry.

„Promiňte, paní profesorko, ale něco mě zaujalo.“

„Ano, Harry?“ zeptala se zvědavě. Vstal z křesla a přešel k vitríně.

„Proč tu jsou jen ceny s mým a otcovým jménem?“

Profesorka při té otázce znervózněla.

„To není vaše starost.“ odpověděla mu překvapivě velmi tichým hlasem a posadila se do křesla.

„A pokud je to vše, Pottere, omluvte mě, ale mám ještě nějakou práci.“ naznačila, aby odešel. Ale jak s tím jednou začal, neměl v plánu přestat.

„Myslím, že se mě to týká, pokud ve vaší vitríně není ocenění nikoho jiného, než nás dvou. Ale nechápu proč.“

„Jako bývalá vedoucí Nebelvíru je snad celkem jasné, že si tu vystavím Nebelvírské trofeje, nebo ne?“ snažila se ho znovu odbít dalším chabým argumentem.

„Kdyby tu byly i jiné ceny, věřil bych tomu, ale já a můj otec jsme přece nebyli jediní hráči Nebelvíru. Tak prosím, paní profesorko, povězte mi, co to znamená?“ naléhal Harry. Ředitelka na něj upřela svoje staré unavené oči a povzdechla si.

„Je to složité, Harry, nevím, jestli to pochopíš.“

„Tak mi to vysvětlete, paní profesorko. Věřím tomu, že se to dá vysvětlit celkem rozumně a určitě to pochopím.“ přesvědčoval ji Harry, ale skutečně netušil, jaké by mohlo přijít vysvětlení.

„Tak teda, kde začít?“ zeptala se sama sebe.

„Pocházím z jedné čistokrevné rodiny. Měla jsem staršího bratra, který měl po smrti rodičů zdědit všechen majetek a já jsem se měla vdát za někoho z našeho kruhu, abych byla zabezpečená. A tak se i stalo, ale bylo to manželství bez lásky a dlouho nevydrželo.“ vyprávěla profesorka svůj příběh. Harry ji pozorně poslouchal a nepřerušoval ji. Mluvila s námahou, jakoby ji ty vzpomínky velmi trápily.

„Zanedlouho po tom, co jsem svému muži porodila syna, mě vyhnal z domu a přivedl si jinou ženu. V té době to byla nejen pro ženu, ale i pro celou rodinu velká hanba, když se něco takového stalo. Zřekli se mě a já jsem zůstala sama, odvrhnutá a bez prostředků. Syna jsem musela nechat jemu a nebyla šance dostat ho zpět. Jak bych také mohla, když jsem neměla kam jít.“

Harry si nervózně skousl spodní ret. To, co ředitelka zažila, je opravdu velmi smutné.

Chvíli přemýšlela, jak pokračovat.

„Ze začátku jsem hledala přechodné zaměstnání, ale nikde jsem nevydržela příliš dlouho. Až po roce jsem potkala muže, kterému vděčím za to, čím jsem dnes. Albus Brumbál, v té době ještě učitel, mě přivedl k řediteli Dippetovi a ten, i přestože jsem neměla žádné zkušenosti, mě přijal jako učitelku. Věřte mi, Harry, ty začátky byly velmi těžké. Ale s Albusovou pomocí jsem to zvládla a profesor Dippet nelitoval, že mě přijal. Od té doby jsem neopustila Bradavice.“

„Promiňte, nechtěl jsem otevřít staré rány.“ omluvil se Harry, když profesorka na chvíli přestala.

„V pořádku. Jednou byste se to i tak dozvěděl. A mně bude možná lépe. Výčitky svědomí mě trápily celý ten čas.“

„Takže váš syn…“

„Ano. Můj syn vyrostl se svým otcem a náhradní matkou. Myslím, že mu nikdy neřekli, že to není jeho pravá matka. Nemyslete si ale, že jsem na něj zapomněla. Nejednou jsem se pokoušela ho získat zpět a můj přítel Albus mi v tom aktivně pomáhal. Ale dosáhla jsem jediného - zákazu přiblížit se k synovi a nesmět mu prozradit, že jsem jeho matka. Když potom nastoupil do Bradavic jako student, byl to spokojený chlapec a zřejmě mu nic nechybělo. Jeho otec měl peníze a moc a na jeho povaze se to trochu podepsalo, ale když přišel do školy mezi své vrstevníky, velmi rychle se přizpůsobil a stal se poměrně oblíbeným. Díky tomu, že byl zařazen do mé koleje, se mi celkem dobře dařilo usměrňovat ho, i když jsem měla poměrně časté návštěvy jeho otce, který mi neustále připomínal, že nesmím nic prozradit.“

„To muselo být opravdu hrozné.“ zhrozil se Harry nad tou nespravedlivostí.

„Ano, ze začátku jsem to snášela velmi zle, ale potom jsem se spokojila s úlohou učitelky, protože to byla jediná možnost být mu nablízku. Tušíte správně, Harry, že můj syn byl James Potter.“

„Paní profesorko, promiňte, že jsem tak troufalý. Chápu, proč jste nemohla prozradit své tajemství Jamesovi v době, kdy byl studentem, ale proč jste se o to nepokusila později?“

„Chtěla jsem. Po smrti jeho otce jsem o tom uvažovala, ale byl jeho smrtí tak zarmoucený, že jsem ho nechtěla ranit ještě víc tím, že bych očernila jeho otce. I když mi odepřel právo vychovávat a milovat svého syna, jeho zahrnul láskou a zajistil mu šťastné dětství. A tak jsem nadále jen mlčky sledovala jeho osud. I Albus si ho oblíbil a když se potom oženil s Lilly a přidali se k řádu, měla jsem ho stále nablízku. Víc jsem nepotřebovala. A potom se jim narodilo dítě.“ smutně se usmála a podívala se na Harryho.

„Opět jsem chtěla prozradit své tajemství, ale Voldemortova moc rostla a náš svět zasáhla doba temna.“

„Proč jste se mě neujala po jejich smrti? Proč jsem musel jít k Dursleyovým?“ zeptal se smutně Harry, ale snažil se, aby jeho hlas nebyl moc vyčítavý.

„Chtěla jsem, Harry,“ zašeptala a v očích se jí zaleskly první slzy, „ale Albus to nedovolil. Celý čas stál při mně, ale když je Voldemort zabil, rozhodl, že bude pro tebe lepší, když budeš vyrůstat mimo všechno dění a že díky Lillyiné oběti budeš v bezpečí. To mě nakonec přesvědčilo. Tvoje bezpečnost byla na prvním místě. A pokud můžeš, odpusť mi to, Harry.“ řekla a natáhla k němu roztřesenou ruku přes stůl. Harry byl zmatený. Rozhodně nečekal takový vývin událostí. Podíval se na profesorku, která seděla naproti němu a která se k němu natahovala. Natáhl se přes celý stůl a sevřel její ruku ve své.

„To je v pořádku. Ale proč jste mi to nepověděla potom? Když jsem přišel do Bradavic, nebo když jsem dokončil školu? Muselo to pro vás být opravdu těžké. Nesmět se přiznat svému synovi, ale dobrovolně jste se vzdala i mě, svého vnuka?“ zeptal se, ale stále pevně držel její ruku. Cítil, jak se třese. Toto rozhodně nebyla ta vyrovnaná a přísná učitelka, kterou Harry znal. Seděla před ním stará žena, jejíž osud byl naplněný bolestí a výčitkami. Harry měl děti a nedokázal si představit, jak by se vyrovnal s podobným odloučením.

„Albus měl pravdu. To, že jsi musel vyrůstat u Dursleyových, z tebe udělalo člověka, jakým jsi teď. Kdybys byl odmalička uznávaný jako hrdina, určitě bys nebyl tak skromný a dobrosrdečný. Celé ty roky jsem tě sledovala. Prosila jsem Albuse, aby mi dovolil vzít si tě k sobě, ale nepochodila jsem. A potom to byl on, kdo trval na tom, že nesmíš nic tušit, protože bys jinak odmítl vrátit se ke své tetě, která ti jediná mohla poskytnout ochranu před Voldemortem. A když jsi dospěl? Říkala jsem si, že po tolika letech, co jsi věřil, že nikoho nemáš, by bylo ode mě příliš troufalé vtrhnout ti do života a prosit o odpuštění.“

„Ale jak jste… to nemůže být pravda. Vždy jsem si přál mít jinou rodinu, někoho, kdo by mě měl opravdu rád. Nemám vám co odpouštět, jen mě mrzí, že jste se tolik let zbytečně trápila.“ řekl Harry jemně.

„Vědomí, že jsi šťastný a že jsi se stal otcem, to vše mi pomáhalo se s tím vyrovnat. Byla jsem šťastná spolu s tebou.“

„Ale mohla jste to štěstí sdílet s námi. Nakonec, nebýt těch trofejí, zřejmě byste mi to nikdy neřekla.“ konstatoval smutně Harry.

„Chtěla jsem. Když jsem tě dnes viděla živého, spadl mi kámen ze srdce a řekla jsem si, že bych konečně měla.“

„Dobře, netrapte se tím, co bylo, ale myslete na to, co bude.“ snažil se ji povzbudit Harry.

„Takže chceš říct...“ dodala potichu a v jejích očích zahořely jiskřičky naděje.

„Samozřejmě. Snad si nemyslíte, že teď, když jsem konečně zjistil pravdu, vám dovolím zůstat mimo. Doufám, že se stanete součástí naší rodiny tak, jak to má být.“

„Děkuji ti, Harry. Potěšil jsi starou ženu víc, než by dokázal kdokoliv jiný. Už jsem přestávala věřit, že bych mohla mít takové štěstí.“ zašeptala.

Harry obešel stůl. Byla to velmi zvláštní situace. Měl před sebou svoji profesorku a babičku v jednom, nevěděl, co dělat. Stále se třásla a zdálo se, že jí není dobře. Chytil ji za obě ruce.

„Paní profesorko, myslím, že toho dnes bylo na vás až moc. Myslím, že byste si měla odpočinout.“

„Ne, Harry. Zůstaň ještě chvíli se mnou.“ prosila.

„Přijdu zase zítra, slibuji. Ale dnes už potřebujete klid.“

„Tak teda zítra,“ usmála se při tom pomyšlení. „budu se těšit.“ pověděla nakonec a ztratila se v zadních dveřích.

Harry si ztěžka oddechl a prohrábl si rukou vlasy. Teda, to je něco, pomyslel si. Ta změna, která se s profesorkou McGonagallovou udála během jejího příběhu, ho vystrašila. Rozhodl se poprosit madam Pomfreyovou, aby se na ni přišla podívat a dala jí něco na uklidnění.

Vydal se směrem k ošetřovně a cestou přemýšlel nad tím, co se v ten den dozvěděl. Zřejmě je nejvyšší čas využít svůj vánoční dárek – myslánku od Ginny.