Kapitola č. 32: Skutečnost

Překlad a slohová stylizace - Zuzana Landlová

Od Harryho setkání s tajemnými bytostmi utekl už týden. Za celou dobu nedal nikomu o sobě ani vědět. Ale o tom věděly jen dvě osoby. Kingsley Pastorek a Hermiona. Ostatní si mysleli, že se Harry ihned po útoku ohlásil a je v pořádku.

Jen jeden člověk tušil, že něco není tak, jak má být. Byla to právě Ginny. Zpráva, že je Harry v pořádku, ji samozřejmě uspokojila, ale když se nad tím druhý den zamyslela, něco se jí na tom nezdálo. V tomto přesvědčení ji utvrzovali jak Hermiona tak i Kingsley. Oba za ní chodili každý den, zajímali se o ni a zajímalo je, jak se cítí. Bylo to až přehnané. Mluvili s ní tím nejjemnějším tónem hlasu a hlídali, jestli nepropadá smutku nebo melancholii. Hermiona se vyhýbala tomu, aby zůstala s Ginny o samotě a uhýbala před jejím zkoumavým pohledem. Ginny ji už natolik znala, aby poznala, že před ní něco skrývá.

Určitě se jedná o Harryho. A jsou jen dvě možnosti. Buď je mrtvý, nebo o něm nic neví a snaží se ji utišit. Není divu, když ji to minule tak zasáhlo. Bylo to takové nečekané a náhlé. Neměla jim za zlé jejich lež. Vždyť jí chtěli pomoci. Ale teď… teď je připravená. Chce vědět pravdu, ať je jakákoliv. Navenek vystupovala velmi vyrovnaně, ale uvnitř ji užíral červíček nejistoty a pochybnosti. Dokázala se už vyrovnat s hodně věcmi, tak proč by to neměla dokázat i teď. Našla v sobě sílu a potlačila emoce, tak jako to hodně dělala i ve škole, když Harryho tajně milovala a musela to skrýt, když na něj žárlila nebo když ji opustil, aby mohl najít Voldemortovy viteály a zabít ho nebo sám zemřít. Tehdy to vše mlčky snášela a nikdo to na ní nepoznal. Tak i teď se skryla pod svou masku a rozhodnutá šla za Hermionou. Našla ji v pokoji s dětmi.

„Hermiono, potřebuji si s tebou promluvit.“ řekla rozhodně a její tón hlasu naznačoval, že nesnese odpor.

„O co jde Ginny?“ zeptala se Hermiona překvapeně a snažila se zachovat neutrální výraz.

„Myslíš, že bychom mohly jít do mého pokoje?“

„Já… nevím, jestli je to dobrý nápad. Já už budu muset jít… .“

„Hermiono, prosím. Je to velmi důležité.“ skočila jí do řeči a šla směrem ke svému pokoji.

„Tak co se děje?“ zeptala se nervózně Hermiona, když za sebou zavřela dveře.

„Sedni si a řekni mi, co víš o Harrym.“ přikázala jí poklidným hlasem Ginny.

„Už jsem ti to říkala. Ozval se hned po tom, co jsem přišla ke Kingsleymu. Je v pořádku.“ odpověděla potichu a dívala přitom do země. Její hlas se trošku třásl.

„Ne, Hermiono, tohle nechci slyšet. Prosím, řekni mi pravdu.“

„Cože?“ lekla se. „O… o čem to mluvíš?“ ptala se překvapeně.

„Je mrtvý?“ zeptala se Ginny, čímž kamarádce totálně vyrazila dech.

„Jak… jak jsi na něco takového vůbec přišla? Není, jistěže není… .“ snažila se protestovat Hermiona, ale oči se jí začaly zalévat slzami.

„Podívej, vidím, jak se trápíš. Něco přede mnou tajíš a bojíš se mi to říct. Tak co je to, pokud nejde o Harryho?“

„Nemůžu“ zaúpěla. „Nemohu ti to říct, Ginny.“

„Ať je to cokoliv, jsem připravená a zvládnu to. Ale potřebuji vědět pravdu.“

„Nezlob se na nás, Ginny. My jsme ti nechtěli lhát, ale když jsem tě tehdy viděla… .“

„Já vím Hermiono. Děkuji ti za to, že jsi mi chtěla pomoci, ale teď opravdu potřebuji znát pravdu.“ trvala na svém a snažila se Hermionu přesvědčit.

„Když jsem ten večer přišla ke Kingsleymu, tvrdil, že už pár týdnů nemá o Harrym žádné zprávy.“ začala tiše vysvětlovat, co se vlastně stalo.

„Pár týdnů? Proč jste se s ním nepokusili spojit? Nebo ho najít?“

„Harry i s kolegou se často přesouvali z místa na místo, kvůli bezpečnosti, takže chtěl ještě nějakou dobu počkat, jestli se ozvou. Jenže potom se to zvrtlo v Azkabanu, a tak potřeboval všechny lidi tady. Nemohl poslat nikoho, aby je hledal. Navíc by to mohlo trvat delší dobu, když netušili, kde hledat.“

„Chápu. Takže se nedalo dělat nic jiného, než čekat“ přikývla chápavě Ginny. „A potom? Proč ten medailon náhle přestal vyzařovat teplo a magii? Je tedy opravdu…?“ nedokázala to vyslovit znovu.

„Nevíme. Ten medailon začaroval Kingsley tak, aby se spojení s Harrym přerušilo a neznepokojovalo tě to. Nechceme myslet na to, že by Harry…“

„Musíme věřit Hermiono. Určitě bude v pořádku. Pamatuješ, když jste hledali ty viteály? Denně jsem umírala strachy, protože nikdo netušil, kde jste mohli být. A byli jste pryč skoro rok. Ale nikdy jsem nepřestala věřit. Tak ani teď nepřestaneme, dobře?“ Hermiona se nesměle usmála. Spadl jí kámen ze srdce, že to Ginny přijala tak dobře, a že se na ni nezlobila.

„Ale neříkej to nikomu jinému. Nechci strašit mamku ani ostatní dokud je naděje, že je Harry opravdu v pořádku. Souhlasíš se mnou?“

„Dobře, ale Kingsleymu řeknu, že už víš pravdu.“

„Povím mu to sama, až se tu dnes zastaví. Neměj strach.“

Potom si ještě chvíli povídaly, ale Hermiona se už musela vrátit domů. Ginny osaměla. Stála u okna a dívala se do dálky. Snažila se zjistit, kde by mohl být její muž. V jejím srdci stále hořel plamínek naděje a věřila, že tam někde venku teď možná je a myslí na ni. S hlubokým povzdechem se odvrátila od okna a šla zkontrolovat Lilly, která už byla v posteli a čekala na pusu na dobrou noc.

„Mami, kdy se tatínek vrátí?“ zeptala se Lilly, když vešla Ginny do jejího pokoje.

„Brzy, určitě.“ ubezpečovala ji matka.
„Chybí mi.“

„Mě také, srdíčko moje. Mně také. Ale už to nebude dlouho trvat a bude tu s námi, neměj strach. A teď už spinkej, princezno.“ dala jí pusu na čelo a zhasla světla.

„Dobrou noc, mami.“ ozvalo se ve tmě. Ginny sešla dolů po schodech a v kuchyni našla svoje rodiče zabrané do rozhovoru s ministrem.

„Dobrý večer, Kingsley.“ pozdravila ho.

„Ahoj, Ginny. Jak se ti daří?“

„Děkuji, je to lepší. Dnes jsem přemýšlela a myslím, že mi to trochu pomohlo.“ odpověděla mu s mírným úsměvem na tváři. Kingsley překvapeně pokrčil obočí a zkoumavě se na ni podíval.

„Pojď se najíst, Ginny. Skoro celý den jsi byla zavřená ve svém pokoji. Musíš mít hlad.“ začala hned její matka a už se zvedala od stolu.

„Mami, nech to tak. Vůbec nemám hlad, ale pokud dovolíš Kingsley, potřebovala bych si s tebou promluvit. Nepůjdeme se projít?“

„Ginny, venku je už tma.“ namítla Molly. Ale Kingsley vstal a omluvil se svým hostitelům. Podržel Ginny plášť tak, aby si ho mohla obléct a vyšli spolu do měsíčním světlem zalité zahrady.

„Mluvila jsi s Hermionou?“ zeptal se přímo.

„Ano, řekla mi pravdu. Myslíš, že je Harry v pořádku?“

„Nechci v tobě vzbuzovat falešné naděje. Stále se neozval. Omlouvám se, ale nemůžeme nic udělat, alespoň ne hned.“

„To je v pořádku. Jsem si jistá, že kdyby byla situace jiná, udělal bys vše pro to, abys ho našel. Ale řekni mi, jak to všechno vlastně je. Co se doopravdy děje?“

„Slyšela jsi o Azkabanu. Netuším, co Zmijozel chystá. U nás je zatím vše v pořádku, ale v Bulharsku je to opravdu zlé. A navíc se to šíří čím dál víc, dokonce i za hranice. Je to jen otázkou času.“

„Co můžeme dělat?“ zeptala se Ginny a zastavila se u mohutného dubu, u kterého sedávala jako malá.

„Nezbývá nám nic jiného, než čekat. A co bude pak? To nevím. Nevíme, jak bude velká přesila ani jaké mají plány.“

„Harry na nic nepřišel?“

„Harry měl rozkaz nepouštět se do bojů kvůli tomu, aby zůstal v utajení. Jeho úlohou bylo najít oblouk a zničit ho. Ale podle jeho informací jsme postaveni proti něčemu, co nikdy neviděl. Ty bytosti za sebou nechávají jen mrtvá těla a pusté vesnice a města. Nikdo jejich útok nepřežil.“ říkal ustaraně. Při poslední větě se Ginny mírně rozklepala, ale ovládla se. Harry žije, cítí to.

„Naší jedinou šancí je najít oblouk a zničit ho.“ pokračoval Kingsley.

„Ale do té doby se musíme bránit.“ rozhodla Ginny. „Hned zítra dám vědět členům BA a možná, že pomůžou i bývalí členové Fénixova řádu.“

„Ginny…“ snažil se protestovat, ale uviděl její odhodlaný výraz, který se odrážel v měsíčním světle.

„Zvládli jsme to, když tu byl Voldemort, zvládneme to znovu.“ ujistila ho.

„Dobrá, také se zítra zaletím podívat do Bradavic. Informuji Minervu McGonagallovou a členové řádu se připojí k vaší organizaci. Brumbálova armáda bude konečně víc než jen školní spolek.“

„Souhlasím.“ odpověděla Ginny, zjevně spokojená se svým návrhem.

Náhle zpozorněla. Jakoby někde v dálce slyšela kroky. Zaposlouchala se do ticha, ale nic se neozvalo. Zřejmě se jí to jen zdálo. Mlčky se vraceli směrem k domovu, když spatřili u brány postavu v černém plášti. Dotyčný je uslyšel. Otočil se a namířil na ně hůlku. Kingsley pohotově skryl Ginny za sebe a byl připravený je bránit. Jenže neznámý náhle hůlku sklonil a pomalu vykročil k nim.