27. kapitola - Definitivní úkryt

Kapitola je již kompletní :)

Neexistoval způsob, jak draka řídit – byl slepý, netušil, kam letí a Harry věděl, že kdyby prudce změnil směr nebo se ve vzduchu otočil, bylo by nemožné se na jeho velkém hřbetě udržet. Jak stoupali výš a výš nad Londýn, který se pod nimi rozpínal jako šedozelená mapa, v Harrym převládl pocit vděčnosti za povedený útěk, který se před tím zdál nemožný. Přikrčený na krku příšery se pevně přitiskl k jejím kovovým šupinám a studený vánek tišil bolest jeho spálené a puchýři oteklé kůže. Drakova křídla se ve větru otáčela jako lopatky větrného mlýnu. Za Harrym klel ať už strachy či štěstím – Harry to nedokázal rozpoznat – Ron a zdálo se, že Hermiona vzlyká.

Zhruba po pěti minutách se Harry přestal bát, že je drak shodí a zdálo se mu, že se nestará o nic jiného, než se dostat co nejdál od svého podzemního vězení. Otázka kde a kdy z něho sesednou nad nimi však dál zůstávala strašidelně viset. Harry netušil nic o tom, jak dlouho může drak bez odpočinku letět, natožpak takto zvláštně postižený, slepý, který jen stěží najde dobré místo na přistání. Bez přestání se rozhlížel kolem a připadalo mu, jakoby seděl na jehlách.

Jak dlouho bude trvat, než se Voldemort dozví, že se vloupali do trezoru Lestrangových? Jak rychle skřeti od Gryngotů uvědomí Bellatrix? Jak rychle zjistí, co vlastně bylo ukradeno? A až poznají, že chybí zlatý pohár, Voldemort se konečně dozví, že pátrají po viteálech.

Zdálo se, že si drak vyžaduje studenější a čerstvější vzduch. Rovnoměrně stoupal, dokud neletěli skrz chomáče studených mraků a Harry už nerozeznal malé barevné tečky, což byla auta vjíždějící a vyjíždějící z hlavního města. Letěli dál a dál, nad venkovem rozděleným na zelené a hnědé pruhy země, přes silnice a řeky vinoucí se krajinou jako matné a lesklé stuhy.

„Co myslíš, že hledá?“ zakřičel Ron, když letěli dál a dál na sever.

„Nemám ponětí,“ zahřměl zpátky Harry.

Ruce měl zkřehlé zimou, ale nedovolil jim, aby povolili svoje sevření. Chvíli uvažoval, co udělají, pokud pod sebou uvidí pobřeží, pokud drak poletí na otevřené moře. Byla mu zima a byl celý ztuhlý, nemluvě o tom, že měl hroznou žízeň a hlad. Kdy naposledy, přemýšlel Harry, jedla samotná příšera? Určitě se potřebuje něčeho najíst. A co když u toho zjistí, že mu na hřbetě sedí tři velmi dobře poživatelní lidé?

Slunce už se posouvalo níže nad obzor a obloha se barvila do indigové modři, ale drak stále letěl, přes města a vesnice, které nechával za sebou a po zemi pod ním klouzal jako velký temný mrak jeho obrovský stín. Harryho bolela každičká část těla, jak se snažil udržet se na drakově hřbetu.

„Je to moje představivost,“ křičel Ron po dlouhé době ticha, „nebo ztrácíme výšku?“

Harry se podíval dolů a uviděl tmavě zelené kopce a jezera, která se měděně leskla v západu slunce. Krajina se zdála bližší a když shlížel z drakova hřbetu, bylo vidět více detailů. Přemýšlel, jestli je to způsobeno jen odlesky odraženého slunce na vodní hladině.

Drak ve velkých kruzích slétával níž a níž k jednomu z menších jezer.

„Až bude dost nízko, řeknu a skočíme!“ volal Harry na ostatní. „Přímo do vody, dřív, než zjistí, že jsme tady!“
Souhlasili, Hermiona trochu slabě a Harry uviděl v odraze od hladiny drakovo obrovské žluté břicho.

„TEĎ!“

Sklouznul přes drakův bok a padal nohama napřed na hladinu jezera. Pád byl delší než čekal. Dopadl tvrdě na hladinu a jako kámen se potopil do ledové, zelené, rákosem zarostlé vody. Vykopl proti dnu a vynořil se, aby uviděl ohromné vlny, které se v kruzích šířily od míst, kde dopadli Ron a Hermiona. Zdálo se, že si drak ničeho nevšiml, byl už padesát stop od nich, plachtil těsně nad vodou a do své strašlivé tlamy nasával jezerní vodu. Ve chvíli, kdy se z hlubin jezera prskajíc a lapajíc po dechu vynořili Ron s Hermionou, drak prudce zamával křídly, poodletěl a přistál na vzdáleném břehu.

Harry, Ron a Hermiona plavali k druhému břehu. Jezero nebylo hluboké. Brzy to bylo spíše otázkou prodrat si cestu blátem a rákosem, než plavat až se konečně vybrodili, mokří, funící a vyčerpaní na kluzkou trávu.

Hermiona se zhroutila na zem, kašlala a chvěla se. Ač by si nejradši hned lehnul a usnul, vytáhl Harry svou hůlku a začal chodit v kruhu a místo Hermiony odříkávat obvyklá ochranná kouzla.

Když skončil, přidal se k ostatním. Bylo to poprvé od chvíle, kdy se dostali ven z trezoru, co se na ně mohl pořádně podívat. Oba měli ošklivé červené popáleniny všude po obličeji a na rukou a jejich oblečení bylo místy zničené. Trhali sebou, jak si kapali výluh z dobromysly na svá četná zranění. Hermiona podala Harrymu láhev s výluhem a vytáhla tři láhve dýňové šťávy, které si vzala v Mušlovém domku a čisté, suché šaty pro všechny. Převlékli se a hodili do sebe dýňovou šťávu.

„No, dobrý je,“ řekl konečně Ron, který seděl a pozoroval obnovující se kůži na svých rukou, „že máme ten viteál. Špatný je...“

„že nemáme meč,“ procedil Harry přes zuby a kapal si dobromysl přes vypálenou díru v kalhotách do spáleniny pod ní.

„Nemáme meč,“ opakoval Ron. „Ten malej zrádnej prašivec...“

Harry vytáhl viteál z kapsy své mokré bundy, kterou si právě sundal a rozložil jí před sebe na trávu. Pohár se leskl se na slunci a lehce je oslňoval.

„Tentokrát ho nemůžeme nosit. Zdá se, že by bylo dost těžký zavěsit ho na krk,“ řekl Ron a utíral si pusu hřbetem ruky, když dopil poslední zbytek své šťávy.

Hermiona se dívala na vzdálený břeh, kde drak stále pil vodu z jezera.

„Co se sním stane, co myslíš?“ zeptala se. „Bude v pořádku?“

„To znělo, jako by to řek Hagrid,“ řekl Ron. „Je to drak, Hermiono, umí se o sebe postarat. Měli bychom se bát spíš o sebe.“

„Jak to myslíš?“

„No, nevím, jak bych ti to řek,“ řekl Ron, „ale myslím, že nejspíš zpozorovali, jak jsme se vloupali ke Gringottovým.“
Všichni se začali smát a když už jednou začali, bylo obtížné přestat. Harryho bolel hrudník, točila se mu hlava hlady, ale lehnul si na záda do trávy pod červánkovou oblohu a smál se, až ho začalo pálit v krku.

„Co budeme dělat?“ řekla nakonec Hermiona a snažila se být zase vážná. „Dozví se to, ne? Ty-víš-kdo teď zjistí, že víme o viteálech!“

„Možná budou příliš vystrašení, než aby mu to řekli!“ řekl Ron s nadějí v hlase. „Možná mu to zatají...“

Obloha, pach jezerní vody, zvuk Ronova hlasu, všechno bylo najednou pryč. Bolest projela Harryho hlavou jako ostří meče. Stál v matně osvícené místnosti, před ním stál půlkruh čarodějů a na podlaze před ním klečela malá, třesoucí se postava.

„Co jsi to řekl?“ Jeho hlas byl vysoký a chladný, ale uvnitř něho bublaly vztek a zuřivost. Jediná věc, ze které měl hrůzu. Ale to nemůže být pravda, nevěděl, jak by se to mohlo stát...

Skřet se chvěl, neschopný podívat se do červených očí nad ním.

„Řekni to znovu!“ šeptal Voldemort. „Řekni to znovu!“

„M-můj pane,“ koktal skřet a jeho oči byly plné hrůzy, „m-můj pane...s-snažili jsme se je za-zastavit...Po-podvodníci, můj pane...vloupali – vloupali se do – do trezoru Lestrangeových...“

„Podvodníci? Jací podvodníci? Myslel jsem, že Gringottovi mají způsoby, jak odhalit podvodníky? Kdo to byl?“

„Byl to...byl to...ten chlapec P-Potter a dal-další dva komplici...“

„A co vzali?“ zvýšil hlas a ovládl ho obrovský vztek, „Řekni mi to! Co vzali?“

„Ma-malý zlatý pohár, m-můj pane...“

Zuřivý odmítavý výkřik mu připadal, jako by byl cizí. Byl zmatený, šílený, nemohla to být pravda, to bylo nemožné, nikdo o tom nevěděl. Jak bylo možné, že ten kluk objevil jeho tajemství?

„Starodávná hůlka prosvištěla vzduchem a místnost zalilo zelené světlo. Klečící skřet se svalil mrtvý na podlahu. Přihlížející kouzelníci před ním vystrašeně uskočili. Bellatrix a Lucius Malfoy odhodili ostatní stranou a snažili se dostat ke dveřím. Voldemortova hůlka znovu a znovu svištěla vzduchem a všichni, kteří se snažili utéct padali mrtví k zemi. Všechny zabije za to, že mu přinesli takové zprávy, za to, že slyšeli o zlatém poháru...

Byl sám, pouze smrt se vznášela kolem. Oddechoval a ony se mu zjevovali před očima, jeho poklady, jeho ochránci, jeho záruka nesmrtelnosti – deník byl zničen a pohár ukraden. Co když, co když ten chlapec věděl o ostatních? Věděl, co právě udělal, vystopoval jich víc? Byl na začátku toho všeho Brumbál? Brumbál, který ho neustále podezříval. Brumbál, mrtvý na jeho příkaz. Brumbál, jehož hůlka byla teď jeho. On se přeci vyhnul potupě, kterou byla smrt a ten chlapec, ten chlapec...

Ale pokud by chlapec zničil některý z viteálů, on, Lord Voldemort, by to určitě věděl, cítil by to? On, největší čaroděj ze všech, on, nejsilnější, vrah Brumbála a kolika dalších bezcenných, bezejmenných lidí. Jak by Lord Voldemort mohl nevědět, pokud by on sám, nejdůležitější a drahocenný, byl napaden, zmrzačen?

Pravda, necítil, když byl zničen deník, ale myslel, že to bylo proto, že neměl tělo, kterým by to cítil, byl méně než duch...Ne, určitě, zbytek byl v bezpečí...Ostatní viteály musí být nedotčené...

Ale musí to zjistit, musí si být jistý...prošel místností, odkopl skřetovo tělo a obrazy se mu vynořovaly a zase rozplývaly v jeho kypících myšlenkách – jezero, chýše, Bradavice,...

Špetka klidu teď malinko ochladila jeho vztek. Jak by mohl chlapec vědět, že ukryl prsten v Gauntově chatrči? Nikdo nikdy nevěděl, že je příbuzný s Gaunty, skryl všechny stopy, ty vraždy nikdy nebyly spojovány s ním. Prsten byl určitě v pořádku.

A jak by mohl chlapec nebo kdokoliv jiný vědět o jeskyni a proniknout přes její ochranu? Myšlenka, že by medailon mohl být ukraden byla absurdní...

Stejně jako škola. Jedině on sám mohl vědět, kam ve škole schoval viteál, protože jedině on sám znal největší tajemství toho místa.

A stále tu byl Nagini, který teď musí zůstat blízko něj, pod jeho ochranou. Už nikdy ho nepošle plnit své rozkazy...

Ale aby si byl jistý, neochvějně jistý, bude se muset vrátit ke každé své skrýši, musí zdvojnásobit ochranu kolem každého viteálu...Tuto věc, stejně jako úkol získat Starodávnou hůlku, bude muset podstoupit sám...

Který z nich musí navštívit první? Který je v největším nebezpečí? Bublal v něm starý strach. Brumbál znal jeho prostřední jméno...Brumbál by mohl vědět o spojení s Gaunty...Jejich opuštěný dům byl, možná, nejméně bezpečným místem. Tam půjde jako první...

Jezero, to je zcela nemožné...ač zde byla jistá možnost, že by Brumbál díky sirotčinci věděl něco o událostech z jeho minulosti.

A Bradavice...ale věděl, že viteál, který je tam je v bezpečí. Pro Pottera by bylo nemožné dostat se do Prasinek bez povšimnutí, na školu může zapomenout. Nicméně bude dobré upozornit Snapea, že by se chlapec mohl pokusit proniknout do hradu. Říkat Snapeovi, proč by se o to měl pokoušet, by bylo hloupé, samozřejmě. Byla obrovská chyba věřit Bellatrix a Malfoyovi. Neukázala jejich hloupost a nedbalost, jak neprozřetelné bylo jim důvěřovat?

Jako první tedy navštíví Gauntův dům a vezme Naginiho s sebou. Už se od hada nikdy neodloučí...vyšel z místnosti do haly a ven do tmavé zahrady kde stříkala fontána. Zavolal Naginiho hadím jazykem a ten se vyplazil ze křoví a připojil se k němu jako dlouhý stín...

Harry zprudka otevřel oči, když se vrátil zpátky do přítomnosti. Ležel na břehu jezera ve světle zapadajícího slunce a Ron s Hermionou se na něj dívali. Soudě podle jejich ustaraných pohledů a pokračujícímu pulsování jizvy, jeho náhlý výlet do Voldemortových myšlenek nezůstal bez povšimnutí. Posadil se, trochu se chvěl a byl malinko překvapený, že je zpocený. Pohár ležel bez povšimnutí před ním v trávě a tmavě modré jezero odráželo zlaté záblesky zapadajícího slunce.

„Ví to.“ Jeho vlastní hlas zněl podivně nízký ve srovnání s Voldemortovými vysoko položenými výkřiky. „Ví to a chce zkontrolovat všechny ostatní a ten poslední,“ a stál už na nohou, „je v Bradavicích. Věděl jsem to. Věděl jsem to.“

„Cože?“

Ron na něj zíral, zatímco Hermiona se posadila a vypadala ustaraně.

„Ale co jsi viděl? Jak to víš?“

„Viděl jsem ho, jak zjistil to o poháru, já...byl jsem v jeho hlavě a on je...“ Harry si vzpomněl na všechny ty vraždy... „je opravdu rozzlobený a vystrašený zároveň. Nemůže pochopit, jak o tom víme. Teď jde zkontrolovat ostatní – prsten jako první. Myslí si, že ten, který je v Bradavicích je nejvíc v bezpečí, protože je tam Snape a protože bude tak těžké, dostat se tam nepozorovaně. Myslím, že ten zkontroluje jako poslední, ale i tak se tam může dostat během pár hodin...“

„Viděl jsi, kde v Bradavicích to je?“ zeptal se Ron a už také vyskočil na nohy.

„Ne, soustředil se na to, aby varoval Snapea, nemyslel na to, kde přesně je viteál...“

„Počkej, počkej!“ vykřikla Hermiona, když Ron vzal viteál a Harry znovu vytáhl neviditelný plášť. „Nemůžeme tam jen tak jít, nemáme plán, musíme...“

„Musíme jít,“ řekl Harry odhodlaně. Doufal, že se vyspí, těšil se, až se dostane do nového stanu, ale to teď nebylo možné. „Umíš si představit, co udělá, až zjistí, že prsten a medailon jsou pryč? Co když přemístí viteál z Bradavic někam jinam, protože si bude myslet, že tam není dost bezpečný?“

„Ale jak se tam dostaneme?“

„Půjdeme do Prasinek,“ řekl Harry, „a zkusíme něco vymyslet, až uvidíme, jaké jsou ochrany okolo školy. Pojď pod plášť, Hermiono, chci, abychom se tentokrát drželi pohromadě.“

„Ale vždyť se pod něj úplně nevejdeme...“

„Bude tma, nikdo nezpozoruje naše nohy.“

Přes jezero bylo slyšet mávnutí ohromných křídel. Drak už se dost napil a teď vyrazil do vzduchu. Přestali na chvíli ve svých přípravách a pozorovali, jak stoupá výš a výš, teď už jen jako černá silueta viditelná proti rychle se šeřící obloze, až nakonec zmizel za nejbližším kopcem. Potom Hermiona popošla vpřed a zaujala místo mezi ostatními. Harry stáhnul plášť co nejníže to šlo a společně se otočili na místě do drtící temnoty.