24. kapitola - Výrobce hůlek

Kapitola je kompletní :)

Bylo to jako potápět se do staré noční můry, na okamžik Harry klečel znovu vedle Brumbálova těla u paty nejvyšší věže v Bradavicích, ale ve skutečnosti hleděl na malé tělíčko, které leželo zkroucené na trávě, probodlé Bellatrixiným stříbrným nožem.
Harryho hlas říkal, „Dobby…Dobby…” , i když věděl, že malý domácí skřítek odešel tam, odkaď ho už není možné zavolat zpátky.

Po minutě si konečně uvědomil, že po tom všem se dostali na správné místo, byli tu Bill s Fleur, Dean a Lenka, shromažďující se okolo místa, kde klečel nad skřítkem.

„Hermiona,” řekl náhle. „Kde je?”

„Ron ji vzal dovnitř,” řekl Bill. „Bude v pořádku.”

Harry se znovu podíval dolů na Dobbyho. Natáhl ruku a vyndal ostrou čepel ze skřítkova těla, poté si sundal bundu a překryl s ní Dobbyho tělo, jako by to byla přikrývka.

Někde poblíž narážely mořské vlny do skal, Harry tomu však naslouchal. Zatímco ostatní mluvili, probírali věci, které ho nyní vůbec nezajímaly, rozhodovali se.

Dean odnesl zraněného Griphooka, Fleur spěchala za nimi. Bill věděl, co mají dělat. Harry se znovu podíval na malé tělíčko a najednou jeho jizva zabolela. V jedné část své mysli, kterou viděl jakoby z obrácené strany dalekohledu, viděl Voldemorta trestajícího ty, které nechali za sebou v Malfoyově panství. Voldemortův hněv byl strašný, avšak Harryho žal nad Dobbyho ztrátou z něj udělal jen vzdálenou bouři, která dorazila k Harrymu skrz obrovský tichý oceán.


„Chci ho pohřbít pořádně,” byla první slova, která si Harry plně uvědomoval. „Ne, pomocí magie. Máte tady rýč?”

Krátce potom se dal do práce. Sám kopal hrob na konci zahrady, na místě, které mu Bill ukázal, mezi keři. Kopal zuřivě, vychutnávajíc si ruční práci, hrdý na práci bez magie. Každá kapka potu a každý puchýř byl pro něj jako úcta pro skřítka, který zachránil jejich životy.

Jeho jizva stále hořela, ale byl pánem nad svojí bolestí, cítil ji. Ale jako by k němu nepatřila.
Nakonec se to naučil, naučil se, jak oddělit svoji mysl od Voldemortovy, právě tohle Brumbál chtěl, aby se od Snapea naučil.
Stejně jako Voldemort nebyl schopný posednout Harryho, když Harry želel pro Siriuse, tak nemohl ani nyní proniknout do Harryho myšlenek, když Harry truchlil nad Dobbyho ztrátou. Vypadalo to, že žal je to, co dokáže udržet Voldemorta mimo, i když Brumbál by jistě řekl, že to je láska.

Jak Harry kopal, hlouběji a hlouběji do tvrdé zmrzlé země, zakrýval svůj žal potem, odmítajíc bolest ve své jizvě. V temnotě, kde nebylo slyšet nic, kromě vlastního dechu, kde mu jedinou společnost dělalo šumící moře, se mu opět vybavily věci, které se staly u Malfoyových. Věci, které slyšel znovu a znovu, a na konci té temnoty vykvetlo pochopení…

Stálý rytmus jeho rukou udával tempo jeho myšlenkám. „Relikvie…Viteály… Relikvie … Viteály …“
Dál už ho ta divná, utkvělá touha nepálila. Ztráta a strach ji udusily. Znovu se cítil, jako by ho někdo fackoval, aby se probudil.

Harry se potápěl do hrobu hlouběji a hlouběji. Věděl, kde dnes v noci Voldemort byl, koho zabil v nejvyšším patře Nurmengardu, dokonce i proč…

Myslel na Červíčka, zemřel kvůli malému bezvědomému smilováni…Brumbál to předpovídal…Kolik toho vlastně věděl?

Harry ztratil pojem o čase. Věděl jen, že se temnota prosvětlila a venku se ochladilo, když se znovu připojil k Ronovi a Deanovi.

„Jak je Hermioně?“
„Lépe“ řekl Ron. „Fleur na ní dohlíží.“

Harry byl připraven odpovědět jim, proč jednoduše neudělal perfektní hrob pomocí své hůlky, ale nemusel.

Seskočili s vlastními rýči dolů do díry, kterou právě udělal, a společně kopali, dokud se jáma nezdála být dost hluboká.

Harry kolem skřítka ovinul svoji bundu. Ron se posadil na okraj hrobu a sundal si z nohou boty a ponožky, které poté navlékl na skřítkovy holé nohy. Dean Harrymu podal pletenou čepici, kterou Harry opatrně položil pod Dobbyho hlavu, zahalujíc jeho netopýří uši.

„Měli bychom mu zavřít oči.”

Harry neslyšel, jak ostatní přicházejí skrz zahradu. Bill měl na sobě cestovní plášť, Fleur dlouhou bílou zástěru, ze které vyčnívala láhev, ve které Harry rozeznal Kosti-rost. Hermiona byla ovinutá vypůjčeným oblečením, bledá a stále nejistá. Ron ji chytl za ruku, jakmile k němu došla. Lenka, která byla zachoulená v jednom z Fleuřiných kabátů, se sklonila dolů a prsty stáhla dolů skřítkovy víčka.

„Tak,” řekla jemně. „Teď bude moci spát klidně.”

Harry uložil skřítka do hrobu tak, jako by to vypadalo, že opravdu spí. Poté vylezl z hrobu a naposled pohlédl na malé tělo. Přinutil se, aby se nezlomil, jak si vzpomněl na Brumbálův pohřeb. Řady a řady zlatých židlí, ministr kouzel před nimi a recitace Brumbálových úspěchů.
Vznešenost hrobky z bílého mramoru.

Harry cítil, že Dobby si zaslouží stejně velký pohřeb, avšak skřítek ležel jen ve vykopané díře mezi keři.

„Myslím že bychom měli něco říct,” zapípala Lenka. „Začnu, mám?”

Všichni se na ni zadívali a ona oslovila mrtvého skřítka z okraje hrobu.

„Moc ti Dobby děkuji, že jsi nás zachránil z té cely. Je hrozně nespravedlivé, že někdo tak hodný a statečný musel zemřít. Nikdy na to nezapomeneme. Doufám, že jsi teď šťastný, ať jsi kdekoliv.”

Otočila se na Rona s pohledem plným očekávání, ten si pročistil krk a řekl slabým hlasem, „Jo…díky Dobby.”
„Díky,” zamumlal Dean.

Harry polkl.

„Sbohem Dobby,” řekl a bylo to vše, na co se zmohl.

Lenka to vše řekla za něj. Bill zvedl svou hůlku. Hromada zeminy vedle hrobu se zvedla a elegantně dopadla dovnitř, vytvářejíc malý kopeček.

„Bude vám vadit, když tu chvíli zůstanu?” zeptal se Harry ostatních.

Zamumlali pár slov, které nezaslechl. Cítil, jak ho někdo poplácal po zádech. Poté se všichni pomalu vrátili do domu, zanechávajíc Harryho u skřítkova hrobu.

Rozhlédl se kolem sebe. Bylo zde mnoho velkých bílých kamenů omletých mořem, které označovaly okraje záhonů. Vybral největší z nich a položil ho jako polštář nad místem, kde odpočívala Dobbyho hlava.
Poté sáhl do kapsy pro hůlku, ale byly tam dvě. Úplně na to zapomněl. Nemohl si vzpomenout, čí ty hůlky byly, jen si vzpomínal, že je někomu vykroutil z ruky. Vybral si kratší z nich, která mu v ruce seděla lépe a zamířil s ní na kámen.

Pomalu se, pod jeho mumlanými příkazy objevovaly na povrchu kamene hluboké zářezy. Věděl, že by to Hermiona udělala elegantněji, pravděpodobně i rychleji, ale chtěl, aby to byl on, kdo místo označí, stejně jako chtěl vykopat hrob .
Když si Harry stoupl, bylo na kameni napsáno:

TADY LEŽÍ DOBBY, SVOBODNÝ SKŘÍTEK .


Díval se na svoji práci ještě pár sekund a poté odešel. Jizva ho stále trochu píchala a jeho mysl byla stále plná věcí, které se mu vybavily při kopání hrobu. Plná nápadů, které se formovaly z temnoty, jak fascinujících, tak strašných.

Když vstoupil do předsíně, všichni seděli v obývacím pokoji. Jejich pozornost byla zaměřená na Billa, který mluvil. Místnost byla lehce osvětlená, útulná s malým ohýnkem, jenž hořel v krbu. Harry nechtěl blátem zašpinit koberec, a tak jen stál ve dveřích a poslouchal.

„…ještě, že je Ginny na prázdninách. Kdyby byla v Bradavicích, mohli by ji dostat dřív, než bychom ji odvezli. Ted‘ je v bezpečí.”

Podíval se okolo a uviděl Harryho stojícího ve dveřích. „Přemisťoval jsem je všechny z Doupěte,” vysvětlil.

„Přemisťoval k Muriel. Ted‘, když Smrtijedi vědí, že je Ron s tebou, mohli by si naši rodinu vybrat jako další cíl – ne, neomlouvej se,” dodal, když spatřil Harryho výraz.
„Byla to jen otázka času, Táta na to myslel již několik měsíců. Jsme největší krvezrádci, co existují.”

„Jak jsou chráněni?” zeptal se Harry. “Překážecí kletba. Otec je Strážcem tajemství. Stejná kletba chrání i toto místo. Já jsem zde Strážce tajemství. Nikdo z nás nemůže chodit pracovat, ale na tom nyní sotva záleží. Až budou Ollivander a Griphook alespoň trochu v pořádku, přesuneme i je k Muriel. Nemáme tu tolik místa, ale ona ho má spousty.
Griphookovy nohy se pomalu uzdravují. Fleur mu dala kosti-rost – budeme ho schopni přesunout do hodiny—“

„Ne,” řekl Harry a Bill se na něj polekaně podíval. „Potřebuji je oba tady. Potřebuji s nimi mluvit. Je to důležité.”

Zaslechl ve vlastním hlase náznak autority, přesvědčení, hlas s pevným cílem, který si určil při kopání Dobbyho hrobu. Všichni se na něj podívali rozpačitým pohledem.

„Jdu se umýt,” řekl Harry Billovi, koukajíc dolů na své ruce stále pokryté hlínou a Dobbyho krví.

„Potom je potřebuji oba vidět, hned potom!“

A odešel do malé kuchyňky k umyvadlu, které bylo pod oknem s výhledem na moře. Slunce zrovna stoupalo přes horizont, vytvářejíc perleťově růžové a mdle zlaté barvy. Zatímco se myl, znovu si opakoval sled myšlenek, které ho napadly v temné zahradě…

Dobby už mu nebude nikdy schopen říct, kdo ho poslal do té cely, ale Harry věděl, co viděl. Pronikavé modré oči, které na něj koukaly skrz úlomek zrcadla, hned poté mu přišel Dobby na pomoc.
´V Bradavicích tu bude pomoc vždy pro ty, kteří o ni požádají.´

Harry si omyl ruce, ohromen krásou scenérie, kterou viděl za oknem, nevnímal mumlání ostatních v obýváku. Podíval se přes oceán, toto svítání, víc než kdy předtím, se cítil blíž k jádru všeho.

A jeho jizva stále pálila, věděl, že Voldemort se k tomu taky blíží.
Harry rozuměl tomu, čemu dříve nerozuměl. Instinkt mu říkal jednu věc, mozek zase úplně jinou. Brumbál se v Harryho hlavě usmíval, dohlížel na Harryho s prsty spojenými, jako by se modlil.

´Dal jste Ronovi zhasínadlo…Rozuměl jste mu…Ukázal jste mu cestu zpět…
A rozuměl jste i Červíčkovi…Věděl jste, že je v něm špetka lítosti.. tam někde…
A když jste je tak znal…Co jste věděl o mně, Brumbále?
Mám vědět, ale nemám hledat? Věděl jste, jak těžce se budu cítit? Proto jste to udělal tak těžké? Měl jsem na to přijít sám?´

Harry tam tiše stál s očima strnulýma a sledoval místo, kde zlaté paprsky slunce stoupaly přes horizont. Pak se podíval dolů na své čisté ruce a byl okamžitě překvapen z oblečení, které v nich držel.
Sundal si ho a vrátil se do haly.

Jakmile to udělal, cítil, jak jeho jizva zuřivě zapulzovala. Poté se v jeho mysli objevil zčista jasna záblesk - obrys budovy, kterou tak moc dobře znal.

Bill a Fleur stáli u paty schodiště.

„Potřebuji mluvit s Griphookem a Ollivanderem,” řekl Harry.

„Ne,” odpověděla Fleur. „Ty budešš musset poškat, Arry. Oni oba mos unaveni –”

„Omlouvám se,” řekl netrpělivě, „ale nemůžu čekat. Potřebuji s nimi mluvit hned. Tajně – a odděleně. Je to naléhavé.”

„Harry, o co sakra jde?” zeptal se Bill. “Objevíš se tady s mrtvým domácím skřítkem a skřetem v bezvědomí, Hermiona vypadá, jako by ji mučili, a Ron mi odmítá cokoli říct –”

„Nemůžeme ti říct, co děláme,” řekl Harry. „Jsi člen Řádu Bille, víš, že nám Brumbál zanechal úkol. Nesmíme o něm mluvit s kýmkoliv jiným.”



Fleur vydala netrpělivý zvuk, ale Bill se na ni nepodíval. Strnule hleděl na Harryho. Z jeho zjizvené tváře se nedalo nic přečíst. Nakonec Bill řekl:
„Dobře. S kým si přeješ mluvit nejdřív?”

Harry zaváhal. Věděl, co visí na tomto rozhodnutí. Měl moc málo času, teď byl čas se rozhodnout: Viteály, nebo Relikvie?

„Griphook,” řekl Harry. „Promluvím si nejdřív s ním.”
Srdce mu bylo jako o závod.

„Tak tedy nahoru,” řekl Bill, a vedl ho tam.

Harry ušel pár kroků, než se otočil zpátky.
„Potřebuji vás u sebe!” zavolal na Rona a Hermionu, kteří číhali napůl skrytí u prahu obývacího pokoje.

Oba dva vystoupili na světlo a vypadali zvláštně uvolnění.
„Jak ti je?” zeptal se Harry Hermiony. „Byla jsi úžasná – jak jsi přišla s tou historkou, zatímco ti tak ubližovali –”

Hermiona mu darovala slabý usměv, zatímco ji Ron jednou rukou podepřel. „Jak si vedeme Harry?” zeptal se Ron.

„Uvidíte, pojďte.”

Harry, Ron a Hermiona následovali Billa nahoru strmými schody až k malému odpočívadlu, z něhož vedly tři dveře.

„Přímo tady,” řekl Bill a otevřel dveře do jeho a Fleuřiného pokoje, který měl také výhled na moře a nyní byl poskvrněný zlatými paprsky vycházejícího slunce. Harry se přesunul k oknu, otočil se zády k velkolepému výhledu a čekal. Ruce měl složené a jizva ho bodala. Hermiona si vzala židli, která stála u skříně. Ron se opřel o Nebelvírův meč.

Po chvilce se objevil Bill. Nesl malého skřeta, kterého opatrně položil na postel. Griphook mu poděkoval a Bill odešel.

„Omlouvám se, že vás taháme z postele,” řekl Harry. „Co vaše nohy?”

„Bolí,” odpověděl skřet. „ ale uzdravují se.”

Stále zíral na Nebelvírův meč a podíval se na ně zvláštním pohledem: napůl krutý, napůl zaujatý. Harry si všiml skřetovy bledé kůže, jeho tenkých prstů a černých očí. Fleur mu sundala boty: jeho dlouhé nohy byly špinavé. Byl větší než domácí skřítek, ale ne o moc. Jeho vypouklá hlava byla větší, než lidská.

„Pravděpodobně si nevzpomínáte -” začal Harry.
„že jsem to byl já, kdo Vám ukázal Váš trezor, když jste prvně navštívil Gringottovi?” přerušil ho Griphook: „Ale ano, vzpomínám si Harry Pottere. I mezi skřety jste velice známý.”

Harry a skřet se na sebe podívali, měříc si jeden druhého. Harryho jizva stále pálila. Chtěl tento rozhovor s Griphookem ukončit co nejrychleji, ale zároveň nechtěl Griphooka urazit. Zatímco se snažil vymyslet nejlepší cestu, jak skřetovi vyložit svůj požadavek, tak skřet prolomil ticho.

„Pohřbil jsi skřítka,” řekl, jeho hlas zněl náhle zahořkle. „Sledoval jsem to z okna mého pokoje.”

„Ano,” řekl Harry.

Griphook si začal Harryho prohlížet svýma šikmýma černýma očima. „Jste zvláštní kouzelník, Harry Pottere.”

„Jakým způsobem?” zeptal se Harry, zatímco si nepřítomně mnul jizvu.


„Vykopal jste hrob.”

„A?”

Griphook neodpověděl. Harry by si raději myslel, že se mu směje za to, že se chová jako mudla, ale na tom nesešlo, zda Griphook schvaloval Dobbyho hrob, nebo ne. Konečně se odhodlal k útoku.

„Griphooku, potřebuji se vás zeptat –”
„Také jsi zachránil skřeta.”

„Co?”

„Dostal jsi mě sem. Zachránil jsi mne.”

„Hm, doufám, že vám to nevadí?” řekl Harry trochu netrpělivě.

„Ne, Harry Pottere,” řekl Griphook a jedním prsem si kroutil tenkou černou bradku, „Ale jste velmi zvláštní kouzelník.”

„Dobře,” řekl Harry. „Budeme potřebovat pomoc, Griphooku, a Vy nám ji můžete poskytnout.”

Skřet nejevil žádnou známku přízně, ale pokračoval se zamračenými pohledy na Harryho, jako by nikdy v životě nic takového neviděl.

„Potřebuji se dostat do trezoru Gringottů.”

Harry to nechtěl říct tak prudce: slova z něj vyletěla jako bolestivý výstřel, v mysli opět uviděl obrys Bradavic. Harry odhodlaně uzavřel svoji mysl. Potřeboval se nejdřív vypořádat s Griphookem.

Ron a Hermiona zírali na Harryho, jako by se zbláznil.

„Harry –” řekla Hermiona, ale Griphook ji přerušil.

„Dostat se do trezoru Gringottových?” zopakoval skřet a malinko se posunul na posteli. “To je nemožné.”

„Ne, není,” zaodporoval Ron. „Už se to jednou stalo.”

„Jo,” přikyvoval Harry. „Ve stejný den, jako jsem vás poprvé potkal Griphooku. Na mé narozeniny, před sedmi lety.”

„Ale ten trezor byl prázdný,” vyprskl skřek a Harry pochopil, že pro Ghiphooka jen myšlenka na to, že by někdo vykradl Gringottovi, ho urážela. „Byl minimálně chráněný.”

„Hm, trezor do kterého se my potřebujeme dostat, prázdný určitě není, řekl bych, že naopak bude chráněn velice dobře,” řekl Harry. „Patří Lestrangům.”

Viděl, jak se Ron a Hermiona podívali jeden na druhého, užaslí, bude dost času na to, jim to vysvětlit, jakmile mu Griphook odpoví.

„Nemáte žádnou šanci,” řekl Griphook na rovinu. „Vůbec žádnou šanci. Jestliže se dostanete pod naší podlahu, poklad, který nebyl nikdy váš –”

„Zloději, byli jste varování – jo, já vím, vzpomínám si,” řekl Harry. „Ale já se nesnažím ukrást něco pro sebe. Chápete to?”

Skřet se podíval na Harryho a Harryho jizva opět zapíchala, ale on to ignoroval, odmítal si přiznat bolest.

„Jestliže existuje kouzelník, kterému bych uvěřil, že se nesnaží obohatit sám sebe,” řekl nakonec Griphook, „byl byste to vy, Harry Pottere. Skřetům a skřítkům se běžně nedostává ochrany a respektu, který jste tento večer projevil. Ne od nosičů hůlek.”



„Nosič hůlek,” zopakoval Harry: ta fráze zněla divně, jizva ho opět zapálila, Voldemort směřoval své myšlenky k severu, Harry se nemohl dočkat, až položí svou otázku Ollivanderovi
.
„Právo nosit hůlku,” řekl skřet tiše, „se už mezi kouzelníky a skřety řeší dlouho.”

„Hm, ale skřeti umí kouzlit i bez hůlky,” namítl Ron.

„To je nepodstatné! Kouzelníci odmítli sdílet své tajemství s ostatními magickými bytostmi, upřeli nám možnost rozšíření našich sil!”

„Ale.. Skřeti s námi také nesdílejí svoji magii,” řekl Ron. „Nikdy nám neřeknete, jakým způsobem vyrábíte své zbraně a brnění. Skřeti ví, jak zpracovat kov způsobem, který kouzelníci nikdy –”

„Na tom nyní nezáleží,” řekl Harry. „Ted‘ nejde o boj mezi kouzelníky a skřety, ani o rozepře s nějakými jinými druhy magických bytostí –”

Griphook vydal odporný zvuk připomínající smích.

„Ale ono, je to přesně o tom! Jak se Temný pán stává stále silnější, vaše rasa si stále víc myslí, že jste něco lepšího, než my! Gringottovi spadají pod Kouzelnické zákony, skřítci jsou zotročováni, který z nosičů hůlek proti tomu protestuje?”

„My ano!” vykřikla Hermiona. Posadila se rovně, její oči jasně zazářili. „My protestujeme! A já jsem nyní lovena stejně, jako jakýkoli skřet či skřítek, Griphooku! Jsem pro ně mudlovskej šmejd!”

„Neříkej si –” Ron zamumlal.

„Proč bych neměla?” řekla Hermiona. „Mám mudlovskou krev a jsem na to pyšná! Pod tímto novým režimem nemám větší práva než vy, Griphooku! Byla jsem to já, koho se rozhodli mučit, tam u Malfoyových!”

„A víte, že to byl Harry, kdo propustil Dobbyho?” zeptala se. „Víte, že my už se snažíme, aby byli všichni skřítci volní několik let?”

Skřet zíral na Hermionu se stejnou zvědavostí jako předtím na Harryho.

„Co hledáte v trezoru Lestrangových?” zeptal se náhle. „Meč, který leží uvnitř, je kopie. Tento je pravý,” a ukázal na Nebelvírův meč.

„Ale myslím, že tohle už víte. Chtěl jste po mně, abych lhal. Tam u Malfoyových.”

„Ale ten falešný meč není jediná věc v tom trezoru, že ne?” zeptal se Harry. „Možná.Viděl jste tam i jiné věci?”

Srdce mu bilo rychleji, než kdy dříve. Zdvojnásobil snažení ignorovat pulzující jizvu.
Skřet si znovu hrál s bradkou.

„Je to proti našemu kodexu mluvit o tajemství Gringottových. Jsme strážci
nesmírných pokladů. Máme povinnost chránit poklady, jež nám byly svěřeny a které jsou tak často vyrobeny našimi vlastními prsty.“

Skřet pohladil meč a jeho černé oči těkaly z Rona na Hermionu a zpět.
„Tak mladí,” řekl nakonec, „aby bojovali proti tolika...”

„Pomůžete nám?” zeptal se Harry. „Nemáme žádnou šanci dostat se tam bez pomoci nějakého skřeta. Jste naše poslední šance.”


„Já . . . promyslím si to,” řekl Griphook.

„Ale –” začal Ron naštvaně; Hermiona ho šťouchla do žeber.
„Děkuji,” řekl Harry.

Skřet přikývl, poté zkusil ohnout své krátké nohy.

„Myslím,” řekl, usazujíc se na Billovo a Fleuřině posteli, „že kosti-rost dokončil svoji práci. Možná se konečně vyspím. Odpusťte . . . .”

„Jo, samozřejmě,” řekl Harry, ale ještě předtím, než opustili místnost, nahnul se dopředu a vzal si zpět Nebelvírův meč, který teď ležel vedle skřeta. Griphook neprotestoval, ale Harry si byl jistý, že když zavíral dveře, viděl záblesk nelibosti ve skřetových očích.

„Ten malej podrazák,” zašeptal Ron. „užívá si, jak nás může nechat čekat.”

„Harry,” zašeptala Hermiona, „myslíš na to, co si myslím, že myslíš? Myslíš, že jeden z vitealů je schovaný v trezoru Lestragových?”

„Ano,” odpověděl jí Harry. „Bellatrix byla zděšená, když si myslela, že máme ten meč z jejího trezoru. Proč? Co si myslela, že jsme ještě viděli, co se bála, že bychom mohli ještě vzít? Obávala se, že by se o tom Voldemort dozvěděl.”

„Já myslel, že hledáme místa, kde Vy-Víte-Kdo byl, místa, které jsou pro něj nějak důležitá?” řekl Ron, který vypadal popleteně. „Byl někdy v trezoru Lestragových?”

„Nevím, zda vůbec někdy byl u Gringottů,” odpověděl Harry. „Když byl mladý, žádné zlato neměl, nikdo mu nic nezanechal. Mohl možná vidět banku, když poprvé vstoupil do Příčné ulice.”

Harryho jizva pulzovala, ale znovu to ignoroval; chtěl aby Ron a Hermiona všechno pochopili, než budou mluvit s Ollivanderem.

„Myslím, že záviděl všem, kdo měli u Gringottových trezor. Asi to považoval za pravý symbol toho, že patříte do kouzelnického světa. A nezapomeňte, jak věřil Bellatrix a jejímu manželovi. Před jeho pádem to byli nejoddanější služebníci a poté, co zmizel, oni byli ti, kdo se ho vydali hledat. Řekl to tu noc, kdy znovu povstal.”

Harry si promnul jizvu.

„Nemyslím si, že by Bellatrix řekl, že je to viteál. Ani Luciusovi Malfoyovi nikdy neřekl pravdu o deníku. Pravděpodobně jí řekl, že je to jen nějaký jeho majetek a požádal ji, aby ho umístila do trezoru. Nejbezpečnější místo na světě pro cokoli, co chceš schovat, to mi jednou Hagrid řekl. . . kromě Bradavic.”

Když Harry přestal mluvit, Ron zatřásl hlavou. „Ty mu opravdu rozumíš.”

„Jen z části,” řekl Harry. „Z části . . . Přál bych si, abych tak rozuměl i Brumbálovi. Uvidíme. A teď – Ollivander.”

Ron a Hermiona vypadali zmateně, ale následovali ho na druhou stranu odpočívadla, Harry zaťukal a odpovědí mu bylo slabé:

„Vstupte!”.

Výrobce hůlek ležel na dvojité posteli dál od okna. Byl v cele držen a mučen více než rok. Byl vyzáblý, kosti na jeho tváři jasně vyčnívaly oproti nažloutlé kůži. Jeho velké stříbrné oči vypadaly obrovské v propadlých víčkách. Ruce, které ležely na přikrývce, by mohly patřit kostlivcovi.

Harry si sedl na prázdnou postel, vedle Rona a Hermiony. Vycházející slunce odsud nebylo vidět. Pokoj měl okno do zahrady, kde stál čerstvě vykopaný hrob.

„Pane Ollivandre, Omlouvám se, že vás obtěžujeme,” řekl Harry.

„Můj zlatý chlapče,” Ollivanderův hlas byl slabý. „Zachránil jsi nás, myslel jsem, že tam umřeme, nikdy . . . nikdy . . . ti nebudu moct dostatečně poděkovat.”

„Jsme rádi, že jsme to zvládli.”

Harryho jizva znovu zapulzovala. Věděl to, byl si jistý, už nezbýval čas na to udržet Voldemorta od dosáhnutí jeho cíle. Harry cítil, jak panikaří . . . avšak rozhodl se.. tehdy, když si vybral Griphooka jako prvního, s kým bude mluvit. Předstírajíc klid, který necítil, sáhl do váčku, který měl pověšený kolem krku a vyndal z něj svoji zlomenou hůlku.

„Pane Ollivandre, potřeboval bych pomoc.”

„Cokoli. Cokoli.” řekl výrobce hůlek slabě.
„Dokážete ji opravit? Je to možné?”

Ollivander si vzal do třesoucí ruky Harryho hůlku.

„Cesmín a péro z fénixe,” řekl Ollivander třesoucím se hlasem. „Jedenáct palců. Pěkná a ohebná.”

„Ano,” přikývl Harry. „Dokázal byste -- ?”

„Ne,” zašeptal Ollivander. „Omlouvám se, moc se omlouvám, ale hůlku takto zničenou není možné opravit žádným způsobem, který bych znal.”

Harry tušil, že to uslyší, ale přesto to byl pro něj šok. Vzal si rozpůlenou hůlku zpět a vrátil ji do váčku, který měl kolem krku. Ollivander zíral na místo, kde hůlka zmizela a nepřestal, dokud Harry z váčku nevyndal dvě hůlky, které si přinesl od Malfoyových.

„Poznáte, čí jsou?” zeptal se Harry.

Výrobce hůlek si vzal první z nich a podržel si ji před propadlým obličejem a otáčel jí kolem prstů, poté ji jemně ohnul.

„Vlašské dřevo a dračí blána,” řekl. „Dvanáct a tři čtvrtě palců. Neohebná. Tato hůlka patří Bellatrix Lestrangové.”

„A tato?”

Ollivander ji prozkoumal stejně jako předchozí.

„Hloh a ohon Jednorožce. Přesně 10 palců. Mírně pružná. Toto byla hůlka Draca Malfoye.”

„Byla?” zopakoval Harry. „Není stále jeho?”
„Možná ne. Jestliže jste mu ji vzal–”

„—Vzal – ”

„—poté jste možná, nyní jste vy vlastník této hůlky. Samozřejmě, je to sporné, záleží to na hodně věcech. Hodně o tom rozhoduje i hůlka sama. Nicméně všeobecně, když někdo hůlku vyhraje, její vlastnictví se změní.”
Místnost byla tichá, jediný zvuk vydávalo vzdálené moře.

„Mluvíte o hůlkách, jako by měly duši,” řekl Harry, „jako by mohly sami myslet.”

„Hůlka si vybírá kouzelníka,” odpověděl mu Ollivander. “To ví každý, kdo studoval výrobu hůlek.”


„Osoba, která hůlku nevlastní, ji ale přesto může používat, že ano?” zeptal se Harry.

„Oh ano, jestliže jste kouzelník, budete schopen provozovat magii skrz skoro jakýkoli předmět. Nicméně, největší účinnost bude mít vždy magie, která vyšla z hůlky, jenž si kouzelníka vybrala. Je to složité spojení. Je to tou prvotní přitažlivostí a poté oboustrannou zkušeností, hůlka se učí od kouzelníka, kouzelník se učí od hůlky.”

Mořské vlny se přelévaly tam a zpět; byl to truchlivý zvuk.

„Tu hůlku jsem si od Malfoye vzal silou,” řekl Harry. „Takže ji můžu bezpečně používat?”

„Řekl bych, že ano. Podle zákonu vlastnictví hůlek ale ukořistěná hůlka muže uhýbat vůli nového vlastníka. ”

„Takže, já bych měl použít tuto hůlku?” řekl Ron, vyndal Červíčkovu hůlku z kapsy a podal ji Ollivanderovi.

„Kaštan a dračí blána. 9 a tři čtvrtě palce. Ohebná. Přinutili mě ji vyrobit těsně po mém únosu pro Petra Pettigrewa. Ano, získal jste ji, pokud jste ji získal, tak vám bude sloužit dobře, lépe, než jiná hůlka.”

„Takže každá hůlka má v sobě vepsáno, kdo je její vlastník?” zeptal se Harry.

„Myslím, že ano,” odpověděl Ollivander, koukajíc svýma vypouklýma očima na Harryho.
„To je hluboká otázka pane Pottere. Výroba hůlek je komplexní a záhadný obor magie.”

„Takže je nezbytné zabít předchozího vlastníka, abyste převzal vlastnictví nad hůlkou?” zeptal se Harry.

Ollivander pokl.
„Nezbytné? Ne, neřekl bych, že je nezbytné zabít.”

„Nicméně kolují legendy,” řekl Harry a tep jeho srdce zrychlil, bolest v jeho jizvě začala být intenzivnější; byl si jistý, že Voldermort se rozhodl vykonat, nač myslel. „Legendy o hůlce – nebo hůlkách – které se předávaly z ruky do ruky jen vraždou.”

Ollivander zbledl. Oproti bílému prostěradlu byl šedý, jeho oči byly enormně velké, prokrvené, vypadal, jako by se bál.

„Myslím, že je to jen jedna hůlka,” zašeptal.

„A Vy-Víte-Kdo se o ni zajímal, že ano?” zeptal se Harry.

„Já – jak?” zaskřehotal Ollivander a podíval se na Rona a Hermionu, očekávajíc nějakou pomoc. „Jak to víte?”

„Chtěl po vás, abyste mu řekl, jak překonat spojení mezi našimi hůlkami,” řekl Harry.

Ollivander vypadal vystrašeně.
„Mučil mne, musíte to pochopit! Kletba Cruciatus, Já – Já jsem neměl jinou možnost, než mu to říct, co jsem věděl, co jsem hádal!”

„Chápu to,” řekl Harry. „Pověděl jste mu o sesterských jádrech našich hůlek? Řekl jste mu to a on si vypůjčil hůlku od někoho jiného?”

Ollivander zděšeně, zmrazen tím, kolik toho Harry ví. Pomalu přikývl.

„Ale nefungovalo to,” pokračoval Harry. „Ale moje hůlka porazila i jeho, vypůjčenou... Víte co se stalo?”

Ollivander se otřásl a pak jen zakýval.

„Nikdy...nikdy jsem o něčem takovém neslyšel. Vaše hůlka učinila něco jedinečného. Spojení mezi stejnými jádry hůlek je velmi neobvyklé, ale proč vaše hůlka zaútočila na onu vypůjčenou, to opravdu nevím...

„Mluvili jsme o té druhé hůlce, té, která se získává vraždou. Když si Vy-Víte-Kdo uvědomil, že se moje hůlka chovala divně, tak se vrátil a vyptával se na ni, že?“

„Jak tohle víte?“

Harry neodpověděl.

„Ano, ptal se ni,“ zašeptal Ollivander. „Chtěl vědět všechno o hůlce známé jako Hůlka osudu, Hůlka smrti nebo Starodávná hůlka.“

Harry nepostřehnutelně pohlédl na Hermionu. Vypadala ohromeně.

„Pán Zla,“ pokračoval Ollivander, tlumeným a vystrašeným hlasem, „byl vždy spokojen s hůlkou, kterou jsem mu vyrobil – tis a pero z ptáka fénixe, třináct a půl palce – až do doby, než zjistil spojení mezi vašimi hůlkami. Nyní shání novou, mnohem mocnější, aby dokázal přemoci tu vaši.“

„Ale velmi brzy zjistí, pokud už to náhodou neví, že moje hůlka je zničená,“ pronesl Harry tiše.

„Ne!“ Hermiona zněla vyděšeně. „Nemůže to vědět, Harry, jak by - ?“

„Priori incantatem,“ vysvětlil Harry, „Tvoje hůlka i ta z trnkového keře zůstaly u Malfoyů, Hermiono. Pokud je pořádně prozkoumávají a donutí je ukázat poslední kouzla, uvidí, jak jsi zničila moji hůlku i jak jsi se ji později neúspěšně pokusila opravit. Dojde jim, že od té doby jsem používal tu trnkovou.“

Z obličeje se jí vytratila i ta trocha barvy, kterou získala po návratu. Ron vrhl na Harryho káravý pohled a řekl, „Nemá cenu se tím teď trápit – “

Pan Ollivander ho ale přerušil.
„Pán Zla už nehledá Starodávnou hůlku jen, aby Vás zničil, pane Pottere. Je odhodlán ji získat, neboť je přesvědčen, že ho učiní nezranitelným.“

„A má pravdu?“

„Pán Starodávné hůlky se musí neustále obávat útoku,“ řekl Ollivander, „ale připouštím, že představa, že Pán Zla ovládá Hůlku smrti je...ohromující.“

Harry si vzpomněl, jak si při prvním setkáním s panem Ollivanderem nebyl jistý, zda se mu výrobce hůlek líbí nebo ne. I teď, když byl Voldemortem vězněn a mučen, ho představa temného čaroděje s touto hůlkou fascinovala a odpuzovala zároveň.

„Vy – vy si opravdu myslíte, že ta hůlka existuje, pane Ollivandere?“ zeptala se Hermiona.

„Ale ano,“ odpověděl Ollivander. „Ano, je možné vystopovat historii té hůlky. Samozřejmě, existují bílá místa, kdy zmizí z dohledu, když se dočasně ztratila nebo byla ukryta, ale vždy se znovu objeví. Má určité vlastnosti, podle kterých ji ti, kteří se v hůlkách vyznají, poznají. Existují zápisy, ač obtížně srozumitelné, které jsem já i další výrobci hůlek studovali. Jsou v každém případě pravé.“

„Takže vy – vy si nemyslíte, že jde jen o pohádku, nebo mýtus?“ zeptala se Hermiona s nadějí v hlase.

„Ne,“ řekl Ollivander. „Jestli musí spáchat vraždu, to nevím. Její minulost je hrůzná, ale to může způsobovat jednoduše fakt, že je to tak žádaný předmět a vzbuzuje u čarodějů tolik vášní. Je nesmírně mocná, ve špatných rukou nebezpečná a pro nás, kteří studujeme sílu hůlek, neuvěřitelně fascinující.“

„Pane Ollivandere,“ řekl Harry. „Řekl jste Vy-víte-komu, že má Gregorovitch Starou hůlku, že?“

Ollivander ještě více zbledl. Polkl a vypadal vystrašeně.

„Ale jak... jak-?“

„Je jedno, jak to vím,“ řekl Harry, jizva ho pálila. Na chvíli zavřel oči a zahlédl obraz hlavní ulice v Prasinkách, kde byla ještě tma, protože ležely více na severu.

„Řekl jste Vy-víte-komu, že má Gregorovitch tu hůlku?“

„Říkalo se to,“ zašeptal Ollivander. „Je to pověst, která se šíří už roky, od dob, kdy jsi ještě nebyl na světě. Domnívám se, že sám Gregorovitch s tím začal. Teď vidíš, jak dobré to bylo; že studoval a kopíroval kvalitu Hůlky osudu!“

„Ano, vidím,“ řekl Harry. Postavil se. „Pane Ollivandere, ještě poslední věc a pak vás necháme být. Co víte o Relikviích Smrti?“

„O čem?“ zeptal se výrobce hůlek naprosto zmateně.

„Relikvie Smrti.“

„Obávám se, že nevím, o čem mluvíte. Má to něco společného s hůlkami?“

Harry se podíval do jeho pokleslé tváře a věděl, že Ollivander nic nepředstírá. Nevěděl o relikviích nic.

„Díky,“ řekl Harry. „Děkujeme mockrát. Teď vás necháme odpočinout.“

Ollivander se na ně sklíčeně podíval.

„Mučil mě!“ zajíkal se. „Kletbou Crucatius, nemáte ani zdání- “

„Ale mám,“ řekl Harry. „Opravdu ano. Prosím odpočiňte si. Díky, že jste nám to všechno řekl. “

Vedl Rona a Hermionu po schodišti dolů. Harry letmo zahlédl Billa, Fleur, Lenku a Deana, kteří seděli u stolu v kuchyni s šálky čaje. Všichni vzhlédli, když se Harry objevil ve dveřích, ale on jen kývl a pokračoval dál do zahrady, Ron a Hermiona ho následovali.

Načervenalá hromada hlíny, která pokrývala Dobbyho, se nacházela před nimi a Harry se k ní s narůstající bolestí v hlavě vrátil. Stálo ho obrovské úsilí zastavit vidění, která se mu vnucovala, ale věděl, že už bude muset vzdorovat jen chvíli. Věděl, že se tomu bude muset brzy poddat, protože potřeboval zjistit, jestli byla jeho teorie správná, musel se snažit už jen chvíli, aby to mohl vysvětlit Ronovi a Hermioně.

„Gregorovitch měl kdysi dávno Starodávnou hůlku,“ řekl. „Viděl jsem Vy-víte-koho ho hledat. Když ho vystopoval, zjistil, že už ji Gregorovitch nemá. Ukradl mu ji Grindelwald. Jak Grindelwald zjistil, že ji má, nevím, ale jestli byl Gregorovitch tak hloupý, že rozšiřoval tu zvěst, nebylo to asi moc těžké.“

Voldemort byl před branami Bradavic. Harry ho tam viděl stát a také viděl lampu, která se pohupovala ve světle před úsvitem. Přicházel blíž a blíž.

„Grindelwald použil Starodávnou hůlku, aby byl silnější. A když byl na vrcholu své moci, Brumbál věděl, že jen on sám ho může zastavit, utkal se s Grindelwaldem, porazil ho a vzal si Hůlku osudu.“

„Brumbál měl Hůlku osudu?“ zeptal se Ron. „Tak ale – kde je teď?“

„V Bradavicích,“ odpověděl Harry a přemáhal se, aby zůstal s nimi v zahradě.

„No tak pojďme!“ zvolal Ron nedočkavě. „Pojď Harry, vezmeme ji dřív, než ji dostane on!“

„Na to už je pozdě,“ řekl Harry. Nemohl si pomoct, ale chytil se za hlavu, aby jí pomohl se bránit.

„Ví, kde je. Právě teď tam je.“

„Harry!“ zařval Ron zuřivě. „Jak dlouho jsi to věděl? Proč jsme tak ztráceli čas? Proč jsi mluvil nejdřív s Griphookem? Mohli jsme jít – stále můžeme- “

„Ne,“ řekl Harry a klesl na kolena do trávy. „Hermiona má pravdu. Brumbál nechtěl, abych ji měl. Nechtěl, abych si ji vzal. Chtěl, abych získal viteály.“

„Neporazitelná hůlka, Harry!“ zasténal Ron.

„Nechtěl jsem... Chtěl jsem získat viteály...“


A najednou bylo všechno studené a tmavé: Slunce bylo za obzorem stěží viditelné, když klouzal těsně vedle Snapea nahoru přes pozemky k jezeru.

„Přidám se k vám brzy v hradu,“ řekl vysokým studeným hlasem. „Teď mě nech.“

Snape se uklonil a vydal se zpět na cestu, černý kabát za ním vlál. Harry šel pomalu a čekal, až Snapeova postava zmizí. Nebylo pro Snapea, ani pro nikoho jiného, kam půjde. Z oken hradu nesvítila žádná světla, a tak se mohl skrýt... A za okamžik na sebe uvalil kouzlo, které ho skrylo i před sebou samým.

Kráčel kolem okraje jezera a všímal si obrysů milovaného hradu, jeho království, jeho dědictví.
A tady byla, odrážela se v tmavých vodách. Hrobka z bílého mramoru. Zbytečná skvrna v tak důvěrně známé krajině. Znovu pocítil ten nával euforie, ten opojný pocit zničení.
Pozvedl starou tisovou hůlku. Jak příhodné, že tohle bude její poslední velký čin. Hrobka byla rozdělena ve dví seshora až dolů. Zahalená postava byla stejně vysoká a hubená, jako zaživa. Opět pozvedl hůlku.

Pokrývka, do které byla postava zahalená, byla odhrnutá. Obličej byl, průsvitný, bledý, propadlý a ještě pořád téměř dokonale uchovaný. Pohled jim sklouzl na zahnutý nos. Ucítil pobavený výsměch. Brumbál měl ruce složené na hrudníku a tam ležela, sevřená, pohřbená spolu s Brumbálem.

Myslel si ten starý blázen, že mramor nebo smrt může hůlku ochránit? Domníval se, že se bude Pán zla bát porušit jeho hrob? Pavoukovité ruce uchopily hůlku a vytáhly ji z Brumbálova sevření. Když ji získal, vyletěla z ní sprška jisker, které sršely nad dřívějším majitelem. Byla připravená sloužit konečně novému pánovi.