12. kapitola - Magie je síla

Srpen se vlekl, uprostřed Grimmauldova náměstí bylo místo plné neposečené trávy, která se vlivem sluníčka kroutila a hnědla. Obyvatelé čísla 12 se nenechali nikým ze sousedních domů odhalit, ostatně to ani sám dům s číslem 12.

Mudlové, kteří žili v okolí Grimmauldova náměstí, už dávno přijali legrační chybu v číslování, které způsobilo, že vedle sebe stál dům s číslem 11 a hned vedle něj dům s číslem 13.
Náměstí navíc v poslední době přitahovalo pár návštěvníků, kteří byli ještě neobvyklešjí.

Zatím neuběhl ani jeden den, aby se na Grimmauldově náměstí nejméně jeden nebo dva návštěvníci neobjevili, ovšem přicházeli tam bez nějakého zjevného účelu, jen se opřeli o plot mezi domy 11 a 13 a dívali se na spoj mezi dvěma domy.

Žádný z nich nikdy nepřišel dva dny po sobě a vypadalo to, že nikdo z nich rád nenosí obyčejné oblečení. Většina Londýňanů ale na nich spočinula jen letmým pohledem a zajímala se, proč v tomto vedru nosí pláště.
Pozorovatelé se zdáli být v jejich ostražitosti spokojení. Občas jeden z nich nasadil vzrušený výraz, jako kdyby něco zajímavého objevil, ale nakonec jen ustoupil a vypadal zklamaně.

Prvního září se na náměstí skrývalo více postav, než kdy předtím. Půl tuctu lidí stálo v dlouhých pláštích, přičemž se mlčky a ostražitě dívali na mezeru mezi domy 11 a 13, ale důvod, proč se tu shromáždili, se zatím nevysvětloval.

Jak se blížil večer, snesl se po několika týdnech neočekávaný poryv chladného deště a opět tu byl jeden z nevysvětlitelných momentů, kdy se zdálo, že objevili něco zajímavého.
Muž s pokřivenou tváří ukázal na svého nejbližšího společníka, tlustého, bledého muže, oba postoupili vpřed, ale o chvilku později se zase vrátili do jejich předchozího nicnedělání, vypadajíce frustrovaně a zklamaně.

Mezitím Harry, uvnitř čísla 12., vstoupil do haly. Téměř ztratil rovnováhu, když se přemístil k hlavnímu vchodu a pomyslel si, že smrtijedi možná viděli jeho odhalený loket. Pečlivě za sebou zavřel hlavní vchod, stáhl si neviditelný plášť, přehodil si ho přes ruku a spěchal přes ponurou chodbu směrem ke dveřím vedoucím do podlaží, svíraje v ruce kradenou kopii Denního většce.

Uvítal ho obvyklý šepot „Severus Snape“, ucítil mrazivý vítr a jeho jazyk se na chvilku svázal.

„Nezabil jsem tě,“ řekl, jakmile se mu rozvázal. Pak zadržel dech a figurína explodovala.

Počkal, než došel do půlky cesty dolů po schodech do kuchyně, a jakmile se ocitl z doslechu paní Blackové a jejího křiku, zavolal:

„Mám nové zprávy, ale vůbec se vám nebudou líbit.“

Kuchyně byla změněna téměř k nepoznání. Každé místečko se nyní blýskalo; měděné nádobí bylo do růžova vyleštěno; velký, dřevěný stůl zářil; poháry a talíře byly již připraveny na večeři a házely prasátka od radostně plápolajícího ohně, na kterém se zvolna vařilo něco v kotli.
Nic však nebylo v pokoji více zajímavého, než domácí skřítek, který nyní přispěchal k Harrymu, oblečený do sněhobílého ručníku, vlasy v uších měl čisté a chmýřovité jako bavlnka a na jeho malé hrudi se mu pohupoval Regulusův medailon.

„Zujte si boty, prosím, pane Harry, a běžte si umýt své ruce před večeří,“ zaskřehotal Krátura, vzal mu neviditelný plášť a pověsil ho na skobu ve stěně, vedle řady starých šatů, které však byly právě vyprány.

„Co se stalo?“ zeptal se Ron s obavami.

On i Hermiona byli zahrnuti štosem načmáraných poznámek, ruce měli přiloženy na plánu, který zabíral konec dlouhého kuchyňského stolu. Jejich zraky se nyní stočili na Harryho, který kráčel směrem k nim, hodil jim noviny, které dopadly na štos pergamenů.

Zírala na ně veliká fotografie důvěrně známého muže se skobovitě zahnutým nosem a černými vlasy. Pod fotkou byl titulek, který hlásal:

SEVERUS SNAPE POTVRZEN JAKO BRADAVICKÝ ŘEDITEL

„Ne!“ vyjekli hlasitě Ron s Hermionou.

Hermiona byla rychlejší, popadla noviny a začala číst nahlas doprovázející text.

„Severus Snape, dlouholetý učitel Lektvarů na Bradavické škole Čar a Kouzel, byl dnes jmenován ředitelem kvůli mnohým důležitým změnám v prastaré škole. Po rezignaci předchozího učitele Mudlovských studií, Charity Burbageové, se novou profesorkou stane Alecto Carrowová. Místo učitele Obrany proti černé magii převezme její bratr, Amycus Carrow.“

„Je mi vítanou příležitostí moci udržovat nejlepší kouzelnické tradice a hodnoty -“


„Jako potvrzovat vraždu a odsekávat lidem uši. Snape, ředitelem! Snape v Brumbálově pracovně – u Merlinových spodků!“ zaječela, až Harry a Ron nadskočili.

Vyskočila od stolu a hnala se do svého pokoje a za běhu křičela,
„Budu za chvíli zpátky!“

„Merlinovy spodky?“ opakoval Ron a vypadal pobaveně. „Musela se zbláznit.“

Přitáhl si noviny a přečetl si článek o Snapeovi.

„Ostatní učitelé ho nesnesou, McGonagallová a Kratiknot a Prýtová znají pravdu, vědí, jak Brumbál zemřel. Neuznají Snapea za ředitele. A kdo jsou tihle Carrowsovi?“

„Smrtijedi“, řekl Harry.
„Jejich obrázky jsou uvnitř. Byli na vrcholu věže, když Snape zabil Brumbála, takže jsou to přátelé. A“, Harry zahořkle pokračoval a posunul si židli, „nevidím jinou možnost, než že budou muset zůstat. Jestli je Ministerstvo a Voldemort za Snapem, nebudou mít jinou možnost, než zůstat a učit, nebo dostat pěkných pár let v Azkabanu – a to jen, když budou mít štěstí. Mám dojem, že zůstanou a budou se snažit ochránit studenty.“

Krátura začal pobíhat okolo stolu s velikou naběračkou v rukou a nabíral polévku do naprosto zachovalých misek a pískal si mezi zuby.

„Děkuji Kráturo“, řekl Harry a obrátil Věštce, aby se nemusel dívat do Snapeovy tváře.
„No, alespoň konečně víme, kde přesně se Snape nalézá.“

Začal si nabírat polévku do úst. Kvalita Kráturova vaření se poté, co dostal Regulův medailon, náhle zlepšila:
Dnešní cibulová polévka byla lepší, něž jakou kdy Harry ochutnal.

„Stále je tady várka Smrtijedů, která pozoruje dům“, řekl Ron, „více, než normálně. Vypadá to, že doufají, že vyjdeme nesoucí své školní kufry a vyrazíme na Bradavický Express.“

Ron pohlédl na hodinky. „Přemýšlel jsem o tom celý den. Odjel zhruba před šesti hodinami.
„Zvláštní, nebýt tam, co?“

Harry si vzpomněl na rudý parní stroj, jak ho s Ronem pronásledovali vzduchem, mihotající se mezi políčky a kopci jako červená housenka.
Byl si jistý, že Ginny, Neville a Luna v tuto chvíli seděli spolu a možná přemýšleli, kde on, Ron a Hermiona jsou, nebo debatovali, jak nejlépe podkopat Snapeův nový režim.

„Málem mě viděli, když jsem se vracel“, řekl Harry, „špatně jsem přistál na horním schodu a plášť sklouzl.“

„To se mi stává pořád. Áá, a tady je“, dodal Ron, a natahoval se ze své židle, aby mohl pozorovat Hermionu, jak se vrací do kuchyně.

„Co to, ve jménu Merlinova nejneforemnějšího Předka, bylo?

„Vzpomněla jsem si na tohle,“ vzdychla Hermiona.


Nesla velký orámovaný obraz, který si odložila na podlahu předtím, než z kuchyňské linky sundala svou malou, lemovanou kabelu. Otevřela ji a chystala se do ní obraz narvat, ač bylo naprosto jasné, že se do té miniaturní taštičky nemůže nikdy vejít.
Přesto však obraz v několika okamžicích zmizel v jejích prostorných útrobách.

„Phineas Nigellus,“ vysvětlila jim Hermiona a hodila u toho tašku na stůl s obvyklým hlasitým třesknutím.

„Cože?“ divil se Ron, ale Harry pochopil.

Phineas Nigellus Black zobrazený na malbě mohl cestovat mezi svým portrétem na Grimmauldově náměstí a tím, který visel v ředitelně v Bradavicích – oválné místnosti, ve které právě teď seděl Snape ve své triumfální póze a užíval si toho, že mu teď patří Brumbálova sbírka vzácných stříbrných kouzelných přístrojů, kamenná myslánka, Moudrý klobouk a pokud ho někdo neodnesl pryč, tak i Nebelvírův meč.

„Snape může poslat Phinease Nigelluse, aby se podíval sem do domu,“ vysvětlovala Hermiona Ronovi, když se posadila zpátky na židli.
„Ale, když to teď udělá, tak jediné, co Phineas uvidí, bude vnitřek mojí tašky.“

„Dobrej nápad!“ řekl Ron ohromeně.
„Díky,“ usmála se Hermiona a cpala do sebe svoji polévku. „Tak Harry, co se dnes ještě přihodilo?“

„Nic,“ odpověděl Harry. „Sledoval jsem vstup na ministerstvo sedm hodin. Vůbec se neobjevila. Ale viděl jsem tvého tátu, Rone. Vypadal dobře.“


Ron uznale pokýval hlavou. Souhlasil s tím, že by bylo příliš nebezpečné pokoušet se promluvit s panem Weasleyem, když vcházel na ministerstvo a zase ho opouštěl, protože byl neustále obklopen dalšími pracovníky ministerstva. Ale bylo uklidňující ho vidět, i když vypadal utahaně a znepokojeně.

„Táta nám říkal, že většina lidí z ministerstva přichází do práce letaxovou sítí,“ řekl Ron. „Proto jsme ještě Umbridgeovou neviděli. Ona nikdy nechodí pěšky – myslí si o sobě, že je moc důležitá.“

„A co ta srandovní stará čarodějka a malý kouzelník v modrém hábitu?“ zeptala se Hermiona.

„Jo, ten chlap z Oddělení kouzelnické údržby,“ řekl Ron.

„Jak víš, že pracuje, v Údržbě?“ zeptala se Hermiona s lžící polévky napůl cesty od talíře k puse.

„Táta říkal, že všichni z Oddělení údržby nosí tmavě modré pláště.“
Hermiona upustila lžíci a přitáhla si k sobě sešit s poznámkami a mapy, které spolu s Ronem prohlíželi, když přišel Harry do kuchyně.

„Není tu nic o modrých uniformách, nic!“ řekla a rychle otáčela stránky.

„No a to na tom tak záleží?“

„Rone, všechno je důležité! Pokud chceme proniknout na ministerstvo a nechceme se prozradit, i když udělali ochrany proti vetřelcům, musíme znát i ty nejmenší detaily! Tolikrát jsme to procházeli,...chci říct...co je účelem všech těch průzkumných hlídek, když nám ani neřekneš...“

„Kristepane, Hermiono, zapomněl jsem na jednu malinkou věc a...“

„Víš snad, že pro nás momentálně na světě neexistuje nebezpečnější místo, než je Ministerstvo...“

„Myslím, že bychom to měli udělat zítra,“ skočil jí do řeči Harry.

„Hermiona zůstala sedět s otevřenou pusou a Ron se malinko pobryndal svojí polévkou.

„Zítra?“ zopakovala nevěřícně Hermiona. „To nemyslíš vážně, že ne?“
„Jasně, že myslím,“ řekl Harry. „Nemyslím si, že budeme připraveni jen o málo víc, než jsme teď, i kdybychom se plížili kolem vchodu na Ministerstvo celý další měsíc. Čím déle to odkládáme, tím dál od nás může být ten medailon. Klidně se mohlo stát, že ho Umbridgeová někam zahodila – nedá se otevřít.“

„Nebo,“ řekl Ron, „našla způsob, jak ho otevřít a teď je posedlá.“

„To by u ní nebyl žádný rozdíl. Dost zlá je už te,“ pokrčil rameny Harry.

Hermiona se v hlubokém zamyšlení kousala do rtů.

„Víme všechno, co je důležité,“ pokračoval Harry směrem k Hermioně. „Víme, že už se nejde přemísťovat na ministerstvo a zpět, že k Letaxové síti se teď smí připojit jen nejužší spolupracovníci ministra, protože Ron slyšel ty dva z Odboru záhad, jak se o tom baví. A taky zhruba víme, kde má Umbridgeová kancelář, protože jsi slyšela toho vousatého chlapa, jak říká svému kamarádovi...“

„'Budu nahoře v prvním patře. Dolores se mnou chtěla mluvit,'“ odrecitovala hned Hermiona.

„Přesně tak,“ řekl Harry. „A víme, že se dovnitř dostaneme jenom pomocí těch divných mincí nebo žetonů nebo cokoliv je to zač, protože jsem viděl tu čarodějku, jak si jeden půjčuje od své kamarádky...“

„Ale my žádné nemáme!“
„Pokud náš plán vyjde, budeme mít,“ klidně pokračoval Harry.

„Nevím, nevím, Harry...Může se stát tolik věcí, se kterými jsme nepočítali...“
„Jenže to se může stát, i kdybychom přípravou strávili další tři měsíce,“ řekl Harry. „Je čas jednat.“

Bylo vidět, že Ron a Hermiona jsou vystrašení. On sám si nebyl dost jistý, ale věděl, že čas nadešel, aby proměnili svůj plán ve skutečnost.

Strávili předešlé čtyři týdny tím, že střídavě pod neviditelným pláštěm špehovali před oficiálním vchodem na Ministerstvo, o kterém Ron věděl díky panu Weasleymu od dětství.
Nalepili se vždycky na některého z pracovníků ministerstva a tajně poslouchali jejich rozhovory a zapisovali si, kteří z nich se objevují sami, vždy ve stejný čas na stejném místě. Občas se i naskytla šance ukrást někomu z aktovky Denní Věštec.
Pomalu si vytvořili náčrtky map a spoustu poznámek, které teď ležely před Hermionou.

„Tak dobře,“ řekl pomalu Ron, „řekněme, že půjdeme zítra...Myslím, že bychom měli jít jenom já a Harry.“

„Ach, nezačínej zase!“ povzdechla si Hermiona. „Myslela jsem, že už ses s tím vyrovnal.“

„Jedna věc je motat se kolem vchodu na ministerstvo pod neviditelným pláštěm a druhá jít dovnitř, Hermiono,“ zabodl Ron prst do deset dní starého Denního Věštce. „Jsi na seznamu kouzelníků s mudlovskými rodiči, kteří se ještě nedostavili k vyšetřování!“

„A ty zrovna umíráš na kropenatku v Doupěti! Pokud by kdokoliv neměl jít, tak je to Harry, na kterého je vypsaná odměna deset tisíc galeonů.“

„Dobře, zůstávám tady,“ řekl Harry. „Dejte mi vědět, až někdo z vás porazí Voldemorta, jo?“

Ve chvíli, kdy se Ron s Hermionou smáli, vyrazila Harrymu bolest z jizvy na čele. Přikryl si jí rukou, ale uviděl Hermionin zamhouřený pohled a pokusil se pohyb zakrýt tím, že si odhrnul vlasy z očí.

„Pokud tedy půjdeme všichni tři, musíme se přemístit každý zvlášť,“ pokračoval Ron, „Všichni se pod plášť už nevejdeme.“

Harryho jizva bolela čím dál víc. Postavil se, ale v tom vyběhl Krátura vpřed.

„Pán nedojedl svou polévku. Dá si Pán kompot, nebo radši sirupové koláčky, které má pán tak rád?“
„Díky, Kráturo, ale za chvíli jsem zpátky...ehm...jdu na záchod.“

Hermiona se na něj zkoumavě zadívala, ale Harry už vyběhl po schodech nahoru do haly a odtud na první odpočívadlo, kde vpadl do koupelny a zabouchl za sebou dveře.
Sténajíc bolestí, svalil se na černé umyvadlo s kohoutky ve tvaru hadů s otevřenou tlamou a zavřel oči.

Plachtil slabě ozářenou ulicí. Domy po stranách měly vysoké dřevěné štíty a vypadaly jako z perníku. Došel až k jednomu z nich a potom uviděl svou vlastní bílou ruku s dlouhými prsty a zaklepal na dveře.
Cítil narůstající vzrušení.

Dveře se otevřely a za nimi stála smějící se žena. Její tvář ztuhla ve chvíli, kdy pohlédla do Harryho tváře. Veselost byla pryč, vystřídal jí strach.

„Gregorovič?“ řekl vysokým studeným hlasem.

Zavrtěla hlavou. Pokusila se zavřít dveře, ale bílá ruka je zadržela.

„Chci Gregoroviče.“
„Er wohnt hier nicht mehr!“ křičela a vrtěla hlavou. „On tu nebydlet! Nebydlet tady. Já ho neznat!“

Když nemohla zavřít dveře, začala ustupovat pozpátku směrem do potemnělé haly a Harry ji klouzavě následoval a ve svých dlouhých prstech sevřel hůlku.

„Kde je?“
„Das weiß ich nicht! Odjel! Já nevědět! Nevědět!“

Zvedl svou ruku. Zakřičela a dvě malé děti seběhly dolů do haly. Snažila se je zakrýt rukama. Objevil se záblesk zeleného světla...

„Harry! HARRY!“

Otevřel oči a sesunul se na podlahu. Hermiona znovu zabušila na dveře.

„Harry, otevři!“

Věděl, že vykřikl. Vstal a odblokoval dveře. Hermiona vpadla dovnitř a snažila se znovu získat rovnováhu. Dívala se zkoumavě kolem. Ron byl přímo za ní a vypadal značně nervózně, když mířil hůlkou do rohů podivně vypadající koupelny.

„Co jsi tu dělal?“ zeptala se Hermiona vážně.
„Co myslíš, že jsem tu dělal?“ zeptal se Harry s chabě hranou statečností.
„Křičel jsi“ řekl Ron.

„Jo...asi jsem si musel schrupnout nebo co...“

„Harry, prosím, neurážej naší inteligenci,“ řekla Hermiona a zhluboka dýchala. „Víme, že tě dole začala bolet jizva a jsi bílý jako stěna.“

Harry se posadil na okraj vany.

„Dobře. Zrovna jsem viděl Voldemorta, jak zabil ženu. Teď už pravděpodobně zavraždil celou její rodinu. A nemusel. Bylo to jako s Cedrikem. Byli tam jenom...“


„Harry, měl bys zabránit tomu, aby se ti to stávalo!“ křičela na něj Hermiona a její hlas se ozvěnou rozléhal po koupelně.
„Brumbál chtěl, abys ses naučil Nitrobranu! Myslel si, že to spojení je NEBEZPEČNÉ! - Voldemort ho může využít, Harry! K čemu je dobré vidět ho, jak vraždí a mučí lidi? Pomůže nám to nějak?“

„Jo, protože vím, co dělá,“ řekl Harry.
„Takže ty se ani nepokusíš to zastavit?“
„Hermiono, já nemůžu. Víš, že jsem v Nitrobraně nemožný. Nikdy jsem tomu nepřišel na kloub.“

„Nikdy jsi to ani nezkusil!“ řekla plamenně. „Já to nechápu, Harry – máš snad rád tohle zvláštní spojení nebo vztah nebo co to je...“

Zajíkla se, když uviděla pohled, který jí Harry věnoval, když se postavil.

„Rád?“ řekl tiše. „Tobě by se to líbilo?“
„Já...ne...omlouvám se, Harry. Já jsem to tak nemyslela...“
„Nenávidím to, nemůžu vystát fakt, že do mě může kdykoliv vidět, že ho musím vidět ve chvílích, kdy je nejnebezpečnější. Ale chci toho využít.“

„Brumbál...“
„Zapomeň na Brumbála. Tohle je moje volba, nikoho jiného. Chci vědět, proč potřebuje Gregoroviče.“

„Koho?“
„To je výrobce hůlek,“ řekl Harry. „Vyrobil Krumovu hůlku a Krum si myslí, že je skvělý.“

„Ale podle tebe,“ řekl Ron, „Voldemort někam zavřel Ollivandera. K čemu potřebuje výrobce hůlek, když už jednoho má?“

„Třeba má stejný názor jako Krum, třeba si myslí, že Gregorovitch je lepší...nebo si myslí, že mu Gregorovitch vysvětlí, co udělala moje hůlka, když mě pronásledoval, protože Ollivander to nevěděl.“

„Harry se podíval do prasklého, špinavého zrcadla a uviděl Rona a Hermionu, jak si za jeho zády vyměnili skeptické pohledy.

„Harry, pořád mluvíš o tom, co udělala tvoje hůlka,“ řekla Hermiona, „ale to jsi udělal ty! Proč pořád odmítáš uznat odpovědnost, za svoje vlastní síly?“

„Protože vím, že jsem to já nebyl! A stejně tak Voldemort, Hermiono! Jenom my dva víme, co se doopravdy stalo!“

Dívali se na sebe. Harry věděl, že Hermionu nepřesvědčil a že promýšlí protiargumenty proti oběma jeho teoriím o hůlce a o tom, že sám sobě dovoluje nahlížet do Voldemortovy mysli. K jeho úlevě zasáhl Ron.

„Kašli na to,“ vybídl ji. „Je to na něm. Ale jestli jdeme zítra na Ministerstvo, nemyslíš, že bychom ještě měli projít plán?“


Do postele se nedostali dříve, než před půlnocí. Dlouhé hodiny procházeli znovu a znovu jejich plán až do chvíle, kdy ho byli schopni odříkat slovo od slova nazpaměť.
Harry, který nyní spal v Siriusově pokoji, ležel na posteli a svítil si na starou fotografii svého otce, Siriuse, Lupina a Pettigrewa, a opakoval si plán dalších deset minut.

Když zhasl hůlku, přemýšlel o Mnoholičném lektvaru, zvracejících pastilkách a tmavomodrých róbách; přemýšlel o výrobci hůlek Gregorovičovi a o tom, jak dlouho se ještě může před Voldemortem skrývat.

Úsvit vystřídal temnotu noci s nepatřičnou rychlostí.

„Vypadáš děsně!“ byla Ronova první slova, když vstoupil do Harryho pokoje, aby ho vzbudil.

„Ne na dlouho,“ zívl Harry.

Hermionu našli dole v kuchyni. Dávala na stůl kávu a teplé rohlíky, které připravil Krátura a na tváři měla známý, lehce dychtivý, výraz, který Harry vídal vždy před zkouškami.

„Róby,“ řekla si pro sebe a když si všimla jejich přítomnosti, nervózně zavrtěla hlavou a pokračovala v ukládání věcí do kabely.

„Mnoholičný lektvar…Neviditelný plášť…Děsivé dělobuchy…Měli byste si jich, pro všechny případy, pár vzít...Dávivé pastilky, Krvácivé karamely, Prodloužené uši...“

Rychle zhltli snídani a zvedali se k odchodu. Krátura se poklonil a slíbil jim, že, až se vrátí, bude tu pro ně mít nachystaný hovězí nákyp s ledvinkami.

„Buď požehnán!“ řekl Ron láskyplně. „...a když pomyslíš, že jsem snil o tom, jak mu useknu hlavu a přitluču jí na zeď...“

Na cestě museli být velice opatrní. Spatřili skupinku Smrtijedů, kteří už měli z pozorování domu přes zamlžené náměstí napuchlé oči. Hermiona se s Ronem přemístila první a pak se vrátila pro Harryho.

Po obvyklém krátkém pobytu v temnotě a mírném přidušení shledal Harry, že se nachází v malé aleji, kde se měla odehrát první část plánu.
Byla opuštěná, vyjma několika velkých popelnic. První pracovníci ministerstva se většinou neobjevovali dřív, než v osm.

„Dobrá,“ řekla Hermiona a podívala se na hodinky.
„Měla by tu být asi za pět minut. Až ji omráčím...“

„Hermiono, my víme,“ řekl Ron příkře.

„A myslím, že bychom měli otevřít dveře před tím, než se sem dostane, ne?“ vyjekla Hermiona.
„Málem jsem zapomněla! Ustupte...“

Namířila hůlkou směrem za ně, na zamčené a značně pokreslené protipožární dveře, které se s velikou ranou otevřely.
Tmavá chodba za nimi vedla, jak vypátrali, do opuštěného divadla.
Hermiona dveře zase zatlačila, aby vypadaly, že jsou stále zavřené.

„A teď,“ řekla a otočila se zpátky na Harryho s Ronem, „si zase nasadíme plášť a...“
„...budeme čekat,“ dokončil za ní Ron, přehazujíce plášť přes Hermioninu hlavu jako šátek přes ptačí klícku a zakoulel na Harryho očima.

Ani ne za minutu se ozvalo tiché lupnutí a drobná čarodějka z ministerstva s jemnými šedými vlasy se přemístila stopu od nich a mrkala v prudkém světle. Zpoza mraku právě povylezlo slunce. Stěží měla čas užít si neočekávaného tepla, a už ji Hermionino němé Omračovací kouzlo zasáhlo do hrudníku a ona se svalila na zem.

„Skvělá práce, Hermiono,“ řekl Ron a vynořil se zpoza koše u dveří do divadla, jak z něho Harry sundal neviditelný plášť.

Přenesli malou čarodějku do temné chodby. Hermiona jí vyškubla pár vlasů a přidala je do flakónku s bahnovitým Mnoholičným lektvarem, který vytáhla z tašky. Ron zatím prohledával čarodějčinu kabelku.

„Je to Mafalda Hopkinsová,“ řekl a četl malou kartičku která identifikovala jejich oběť jako spolupracovníka Kanceláře pro odstraňování následků nesprávně užitých kouzel.
„Bude lepší, když si to vezmeš ty, Hermiono. A tady jsou žetony.“

Předal jí pár malých zlatých mincí, všechny s vyraženými písmeny M.O.M, které vytáhl z čarodějčiny peněženky.
Hermiona vypila Mnoholičný lektvar, který měl nyní příjemnou nafialovělou barvu a za pár vteřin vedle nich stála dvojnice Mafaldy Hopkinsové. Jakmile si nasadila Mafaldiny brýle, Harry zkontroloval čas.

„Máme trošku zpoždění, pan z Kouzelnické údržby tady bude každou chvíli.“

Rychle zavřeli dveře, za kterými byla opravdová Malfalda; Harry a Ron si nasadili neviditelný plášť a Hermiona zůstala venku a čekala. Pár vteřin poté se ozvalo další třesknutí a malý, jako fretka vypadající, čaroděj se objevil přímo před nimi.

„Ó, ahoj, Mafaldo.“

„Ahoj!“ řekla Hermiona roztřeseným hlasem, „Jak se dnes máš?“

„Ne moc dobře,“ odpověděl malý čaroděj, který vypadal naprosto sklesle a vydal se dál po hlavní cestě.

Hermiona se k němu přidala a Harry s Ronem se plížili za nimi.

„To je mi líto,“ řekla Hermiona a výkladem jeho problémů se ho snažila pozdržet. Bylo nezbytné, aby nedošel až na ulici.
„Na, tady máš bonbon.“

„Ehm? Och, ne, díky...“
„Trvám na tom!“ řekla Hermiona agresivně a třepala mu pytlíkem pastilek před obličejem.

Čaroděj si s poněkud vyplašeným výrazem jednu vzal. Účinek byl okamžitý. Ve chvíli, kdy se pastilka dotkla jeho jazyku, začal čaroděj zvracet tak silně, že si ani nevšiml, že mu Hermiona vytrhla hrst vlasů z temene.

„Chudáčku!,“ vyhrkla, jak zvracel po aleji. „Možná by sis měl vzít den volna!“
„Ne – ne!“ řekl přiškrceně, začal se dávit a snažil se pokračovat v cestě, přestože nebyl schopen jít rovně.
„Musím – dneska – musím jít...“

„Ale to je naprostá pitomost,“ řekla Hermiona vyděšeně.
„Nemůžeš jít v takovém stavu do práce. Myslím, že bys měl jít ke sv. Mungovi, ať tě prohlédnou.“

Čaroděj padl na všechny čtyři, a snažil se pokračovat dál na hlavní cestu.

„Takhle přeci nemůžeš jít do práce!“ křičela Hermiona.

Konečně to vypadalo, že si přiznal pravdu. Vydrápal se po Hermioně do stoje a zmizel,aniž by tu po něm zbylo cokoliv jiného, než taška, kterou mu Ron vyškubl z ruky a hromadu zvratků.

„Blee,“ řekla Hermiona a zvedla si sukni, aby si ji nenamočila v kaluži, kterou tu zanechal.

„Možná by udělalo míň nepořádku, kdybych ho taky omráčila?“
„Jo,“ řekl Ron a vymotal se z pláště, v rukou čarodějovu tašku, „ale stejně si myslím, že hromada lidí v bezvědomí by poutala mnohem víc pozornosti.“

„Byl dost zapálený do práce, co? Dej nám ty vlasy a lektvar.“

Během dvou minut stál před nimi Ron jako malý, fretce podobný, čaroděj a měl na sobě tmavomodrou róbu, která byla poskládána v tašce.

„Zvláštní, že ji neměl na sobě, když se tolik těšil do práce. Každopádně, já jsem Reg Cattermole, alespoň podle toho štítku na zádech.“

„Teď tady počkej,“ řekla Hermiona Harrymu, který byl stále pod pláštěm, „a já se vrátím s nějakými vlasy.“

Musel čekat deset minut, ale připadalo mu, že tu stojí v pozvracené aleji vedle dveří, za kterými se ukrývala pravá Mafalda, mnohem déle. Konečně se Ron s Hermionou objevili.

„Nevím, kdo je,“ řekla Hermiona a předala Harrymu několik kudrnatých černých vlasů, „ale šel domů s hrozným krvácením z nosu. Jo, a je dost vysoký, takže budeš potřebovat větší plášť.“

Vytáhla několik plášťů, které pro ně Krátura vyžehlil a Harry se napil lektvaru. Jakmile bolestivá přeměna skončila, byl vysoký víc jak šest stop a při pohledu na svá svalnatá ramena, si řekl, že i silák. Taky měl bradku. Složil neviditelný plášť pod šaty i se svými brýlemi a přidal se k ostatním.

„Páni, to je strašidelný,“ řekl Ron, když se podíval na Harryho, který se nad ním tyčil jako věž.

„Vezmi si jeden z Mafaldiných žetonů,“ řekla Hermiona Harrymu, „a pojďme, už je skoro devět.“

Vyšli spolu z aleje.
Stáli teď na přeplněném chodníku a padesát yardů o nich bylo špičaté zábradlí obklopující dvě ramena schodiště, jedno označené PÁNI a druhé DÁMY.

„Uvidíme se za chvíli,“ řekla Hermiona nervózně a vydala se k DÁMÁM. Harry a Ron se přidaly k zvláštně oblečenému muži, který sestupoval do něčeho, co vypadalo jako klasické podzemní veřejné záchodky obložené černobílými kachličkami.

„Brý ráno, Regu!“ zavolal další kouzelník v tmavomodré róbě, když vkládal žeton do dírky ve dveřích.
„Jak osina v zadnici, co, když musíme chodit do práce tímhle způsobem! Kdo myslí, že se tu objeví? Harry Potter?“ Čaroděj zaburácel smíchem nad vlastním vtipem zatímco se Ron nuceně pousmál.

„Jo,“ řekl, „blbý, co?“ A vydali se s Harrym do sousedních kabinek.

Po Harryho levici i pravici se ozval zvuk splachování. Přikrčil se a podíval se dírou pod kabinou přesně včas, aby viděl pár obutých chodidel, jak vstupují do záchodu. Podíval se doleva a spatřil Rona, jak na něj zírá.

„Musíme se spláchnout?“ zašeptal.
„Vypadá to tak,“ zašeptal Harry zpátky; jeho hlas byl hluboký.

Oba vstali. Harry si připadal výjimečně hloupě, když šplhal do záchodu. Věděl ale, že je to tak správně – ačkoliv stál ve vodě, jeho boty, chodidla i plášť zůstávaly suché. Natáhl se, zatáhl za řetízek a v další chvíli se sklouznul dolů po skluzavce a vynořil se z krbu na Ministerstvu kouzel.

Neohrabaně vstal. Měl teď daleko větší tělo, než na jaké byl zvyklý. Ohromné Atrium se zdálo být temnější, než si Harry pamatoval. Minule stála uprostřed haly zlatá fontána, ale teď vládla scéně obrovská socha z černého kamene. Bylo to dost děsivé, jak socha kouzelníka a čarodějky seděli na ozdobně vyřezaných trůnech a dívali se dolů na pracovníky Ministerstva. Pod nimi se skvěl vytesaný nápis: MAGIE JE MOC.

Harry dostal těžkou ránu zezadu do nohou. Další kouzelník vyletěl z krbu za ním.

„Z cesty, nemůže...jej...promiň Runcorne.“

Očividně vystrašený kouzelník se dal rychle do kroku. Zřejmě ho muž, kterého Harry nyní zosobňoval, zastrašil.

„Hej“ šeptl hlas, Harry se rozhlédl a uviděl drobnou čarodějku a podsaditého kouzelníka z Kouzelnické údržby a připojil se k nim.

„Dorazil jsi v pořádku?“ šeptla Hermiona Harrymu.
„Ne, ještě je pořád zaseklej v rouře,“ řekl Ron.
„Ó!, velmi zábavné...To je příšerný, co?" řekla Harrymu, který zíral na sochu. „Viděls na čem sedí?“

Harry se podíval trochu pozorněji a uvědomil si, že to, o čem si myslel, že byly dekorativně vyřezané trůny, byla ve skutečnosti kupa lidských těl.
Stovky a stovky nahých mužů, žen i dětí, s hloupě vypadajícími a ošklivými obličeji, zkroucení a stlačení společně podpírali váhu dvou kouzelníků.

„Mudlové“ šeptla Hermiona „Na svém správném místě. Pojďme dál.“

Připojili se k proudu kouzelníků, kteří směřovali ke zlatým branám na konci haly a co nejpozorněji sledovali okolí. Neuviděli však ani náznak charakteristické postavy Dolores Umbridgeové. Prošli skrz bránu do menší haly, kde se tvořili fronty k dvaceti zlatým mřížím, za nimiž se skrývaly výtahy. Jen se k jedné z nich připojily, neznámý hlas zavolal:

„Cattermole!“

Dívali se kolem a Harryho žaludek se obrátil vzhůru nohama. Jeden ze Smrtijedů, kteří byli svědkem Brumbálovy vraždy, kráčel směrem k nim. Ministerští pracovníci vedle nich sklopili pohledy k zemi. Harry cítil že z něj měli strach.

Zachmuřená, až trochu hrubá tvář muže byla tak nějak v rozporu s jeho nádherným splývajícím pláštěm prošitým mnohými zlatými nitkami. Někdo z davu v okolí výtahů pochlebovačně zvolal:

„Dobré ráno, Yaxley!“ ale ten jej ignoroval.
„Cattermole, žádal jsem o někoho z údržby, aby se postaral o mojí kancelář. Pořád mi v ní prší.“

Ron se díval kolem, jako by doufal, že se ozve někdo jiný, ale nikdo nepromluvil.

„Prší...ve - ve vaší kanceláři? To...to není dobré, že?“
Ron se nervózně pousmál. Yaxleyho oči se rozšířily.

„Tak ty si myslíš, že je to vtipné, co Cattermole?“

Pár čarodějek se oddělil od fronty u výtahu a pospíchal pryč.

„Ne,” dodal Ron, “samozřejmě, že ne...“

„Uvědomuješ si Cattermole, že jsem teď na cestě dolů, abych vyslechl tvoji ženu? Vlastně jsem docela překvapen, že tam nejsi s ní a nedržíš jí za ruku, zatímco čeká. Už si jí nechal, co? To je asi moudré. Příště se ožeň s nějakou čistokrevnou.“

Hermiona trochu vypískla strachy. Yaxley se na ní podíval, ale ona jen slabě zakašlala a otočila se.

„Já – já –“ koktal Ron.

„Kdyby moje žena byla označena za mudlovskou šmejdku,” řekl Yaxley, „...jakože by si nikdo nemohl splést mou ženu s takovou špínou...a Oddělení prosazování kouzelnických zákonů potřebovalo, abych udělal nějakou práci, vzal bych si to za svou osobní prioritu. Rozumíš, Cattermole?“

„Ano,“ zašeptal Ron.
„Tak se o to postarej, Cattermole, ať je moje kancelář do hodiny úplně suchá nebo bude pokrevní status tvé ženy ještě více nejistý, než je teď.“

Zlatá mříž před nimi se řinčivě otevřela. S kývnutím a nelibým úsměvem směrem k Harrymu, který měl zřejmě ocenit jeho jednání s Cattermolem, odešel Yaxley k jinému výtahu.
Harry, Ron a Hermiona nastoupili do toho svého, ale nikdo již za nimi nešel. Jako by byli něčím infikováni. Mříž se s třesknutím zavřela a výtah se vydal směrem nahoru.

“Co budu dělat?” zeptal se Ron obou najednou.
Vypadal dost sklíčeně.
„Jestli se tam neukážu, moje žena...vlastně Cattermolova žena–“

„Půjdeme s tebou, musíme zůstat pohromadě–“ začal Harry, ale Ron prudce zavrtěl hlavou.
„To je blbost, nemáme moc času. Vy dva najdete Umbridgeovou a já se půjdu postarat o tu Yaxleyho kancelář – ale jak zastavím ten déšť?”

“Zkus 'Finite Intantáte',” řekla Hermiona. “Pokud to bylo zaklínadlo nebo nějaká kletba, měl by se déšť zastavit. A jestli to nepomůže, tak se něco pokazilo s Povětrnostním kouzlem, což je už těžší spravit. V tom případě zkus pro dočasné zmírnění Impervius, abys zachránil jeho věci– “

“Řekni to znovu a pomalu – “ řekl Ron, zatímco zoufale hledal po kapsách brk.

Ale v tu chvíli výtah zavibroval, zastavil a netělesný ženský hlas řekl:
Čtvrté poschodí, Oddělení kontroly a dohledu nad kouzelnými tvory, včetně sekcí pro příšery a hmotná i nehhmotná stvoření, Kancelář pro spolupráci se skřety a Poradenské kanceláře pro hubení škůdců.”

Mříž se opět otevřela a vpustila dovnitř dva čaroděje a pár světle fialových papírových oběžníků, které se třepetaly okolo lampy u stropu výtahu.

„Dobré ráno, Alberte,” řekl zarostlý chlapík usmívajíc se na Harryho. Když se výtah opět se skřípěním rozjel, zběžně si prohlédl Rona a Hermionu. Hermiona právě zběsile šeptala Ronovi instrukce.

Kouzelník se opřel vedle Harryho, díval se na něj úkosem a mumlal
„Dirk Cresswell, eh? Z oddělení spolupráce se skřety?”

„Přesně tak, Jsem si docela jistý Alberte, že teď dostanu jeho práci!” zamrkal a Harry se na oplátku usmál a doufal, že to bude stačit.

Výtah zastavil a mříže se opět otevřely.

„Druhé patro, oddělení prosazování kouzelnických zákonů včetně Kanceláře Nepatřičného užívání kouzel, Ústředí bystrozorů a Správní kancelář Starostolce,“ řekl hlas čarodějky.

Harry si všiml, že Hermiona Rona malinko postrčila a on pospíchal z výtahu následován dalšími kouzelníky. Harry a Hermiona byli nyní sami. Zlaté dveře se zavřely a Hermiona velice rychle řekla:

„Vlastně si myslím, Harry, že bych měla jít za ním. Nemyslím si, že ví, co dělá a jestli ho chytí, celá naše věc...“

„První patro, Ministerstvo kouzel a Pomocný personál.”

Zlaté mříže se znovu rozevřely a Hermiona si povzdechla. Stáli před nimi čtyři lidé, dva hluboce zabraní do své konverzace – dlouhovlasý čaroděj, oděný do nádherného černozlatého pláště a čarodějka podobná ropuše, se sametovým kloboukem na svých krátkých vlasech svírající na hrudi spisové desky.

Kapitola byla hotová již předtím, ale zapoměli jsme na to upozornit :)