30. kapitola - Vyhazov Severuse Snapea

Kapitola je kompletní :)

Ve chvíli, kdy se její prst dotkl znamení, Harryho jizva se rozpálila doběla, hvězdná místnost okolo něj zmizela a on stál pod vysokým útesem na kusu skály čnějící do moře a okolo něho se rozlévaly vlny. V srdci cítil vítězství - mají toho chlapce.

Hlasitá rána vrátila Harryho na místo, kde stál. Dezorientovaný zvedl svou hůlku, ale čarodějka před ním již padala popředu na podlahu a narazila do ní tak silně, že zařinčelo sklo v knihovnách na zdi.

„Nikdy jsem ještě nikoho neomráčila, pokud nepočítám naše lekce v B.A.,“ řekla Lenka a lehce se podivovala. „Bylo to hlasitější, než jsem si myslela.“

A bylo to dost hlasité na to, aby se strop nad nimi začal otřásat cupitáním mnoha nohou a ozvěna kroků za dveřmi do ložnic byla slyšet stále hlasitěji. Lenčina kletba probudila Havraspárské spící nad nimi.

„Lenko, kde jsi? Potřebuji se schovat pod plášť!“

Lenčiny nohy se objevily v prázdném prostoru a Harry si rychle stoupl po jejím boku, aby plášť spustila zpátky na zem právě ve chvíli, kdy se dveře do ložnic otevřely a proud Havraspárských, kteří byli ještě v pyžamech, se nahrnul do společenské místnosti.
Ve chvíli, kdy uviděli bezvědomou Alectu ležící na podlaze, začaly se ozývat výkřiky a překvapené vzdechy. Zvolna se došourali až do kruhu kolem ní, jako by to byla spící příšera, která se může kdykoliv vzbudit a zaútočit. Potom se jeden odvážný maličký prvák vymrštil směrem k ní a píchnul ji do zad svou velkou hůlkou.

„Myslím, že je asi mrtvá!“ vykřikl s úlevou.

„Jů, podívej,“ šeptala šťastně Lenka, když se Havraspárští shlukovali okolo Alecty. „Jsou rádi!“

„Jo...skvělý...“

Harry znovu zavřel oči a jeho jizva pulsovala bolestí. Chtěl se znovu podívat do Voldemortovy mysli...Proplouval puklinou do první jeskyně...Rozhodl se zkontrolovat, jestli je medailon v bezpečí ještě před tím, než odejde do Bradavic...ale to mu nebude trvat dlouho...

Bylo slyšet klepnutí na dveře vedoucích do Havraspárské společenské místnosti a všichni ztuhli. Z druhé strany uslyšel Harry lehký melodický hlas, který vycházel z orlího klepadla.

„Kam odchází zmizelé předměty?“

„Jak to mám vědět? Zmlkni!“ vrčel neotesaný hlas, o kterém Harry věděl, že patří bratrovi Alecty, Amycusovi. „Alecto? Alecto? Jsi tam? Dostalas ho? Otevři dveře!“

Havraspárští si mezi sebou vystrašeně šeptali. Potom se bez varování ozvala sprcha hlasitých ran na dveře, jako by do nich někdo střílel z pistole.

„ALECTO! Jestli přijde a my nebudeme mít Pottera...Chceš dopadnout stejně jako Malfoyovi? ODPOVĚZ MI!“

Amycus křičel a cloumal dveřmi, zkoušel všechno, ale pevné dřevo se ani nepohnulo. Havraspárští vystrašeně ustupovali a někteří z nejvylekanějších se dali na útěk zpět do postele. Potom, přesně ve chvíli, kdy Harry přemýšlel, jestli nerozrazí dveře a neomráčí Amycuse dřív, než Smrtijed stačí cokoliv udělat, se ozval zpoza dveří známý hlas.

„Mohu se vás zeptat, co to děláte, profesore Carowe?“

„Snažím se dostat přes tyhle zatracený dveře!“ vztekal se Amycus. „Dojděte pro Kratiknota! Řekněte mu, ať okamžitě otevře ty dveře!“

„Ale není uvnitř vaše sestra?,“ zeptala se profesorka McGonagallová. „Nepustil ji už dříve večer profesor Kratiknot dovnitř na váš naléhavý příkaz? Možná by pro vás mohla ty dveře otevřít? Potom byste nemusel vzbudit půlku hradu.“

„Ona mi neodpovídá, ty starý pometlo! Otevři ty dveře! Dělej! Hned!“

„S potěšením, pokud si to přejete,“ řekla chladně profesorka McGonagallová. Ozvalo se lehké klepnutí a melodický hlas se znovu zeptal.

„Kam odchází zmizelé předměty?“

„Do nebytí, které je tak říkajíc vším,“ odpověděla profesorka McGonagallová.

„Hezky řečeno,“ odpovědělo orlí klepadlo a dveře se otevřely.

To málo Havraspárských, kteří tu ještě zůstali, sprintovalo ke schodům, když už Amycus překročil práh a máchal svou hůlkou. Byl stejně shrbený jako jeho sestra a měl stejně bledý, syrový obličej a maličká očka, která nejprve padla na Alectu ležící nehybně na podlaze. Vykřikl hlasem plným hněvu a zuřivosti.

„Co to udělali ty malý spratci?“ zařval. „Budu je mučit kletbou Cruciatus, dokud mi neřeknou, kdo z nich to udělal...a co na to řekne Pán zla?“ vřískal stojíc nad svou sestrou a mlátil se pěstí do čela. „Nemáme ho a oni ji zabili a utekli!“

„Je jenom omráčená,“ řekla jemně profesorka McGonagallová, která si klekla, aby se na Alectu podívala. „Bude naprosto v pořádku.“

„No to tedy nebude!“ křičel Amycus. „Ne potom, co se jí zmocní Pán zla! Zavolala ho, cítil jsem, jak mi žhne moje znamení, a on si teď myslí, že máme Pottera!“

„Máte Pottera?“ řekla ostře profesorka McGonagallová. „Co tím myslíte, že 'máte Pottera'?“

„Říkal nám, že by se Potter mohl pokusit proniknout do havraspárské věže a že pro něj máme poslat, pokud ho chytíme!“

„Proč by se měl Harry Potter pokoušet dostat do havraspárské věže! Potter patří do mojí koleje!“

Pod zástěrkou nedůvěry a zlosti slyšel Harry v jejím hlase malý náznak hrdosti a pocity Minervy McGonagallové se vlili do něj samotného.

„Bylo nám řečeno, že by sem mohl přijít!“ řekl Carrow. „Nevím proč...“

Profesorka McGonagallová se postavila a očima změřila celou místnost. Dvakrát se podívala přesně do místa, kde stáli Harry s Lenkou.

„Můžeme to z děcek vytáhnout,“ řekl Amycus a jeho prasečí obličej vypadal najednou lstivě. „Jo, to je přesně to, co teď uděláme. Řekneme, že Alecto byla napadena dětmi a ti ji donutili dotknout se svého znamení a tak spustila falešný poplach...Může je potrestat. O pár dětí víc nebo míň, žádný rozdíl.“

„Jenom rozdíl mezi pravdou a lží, odvahou a zbabělostí,...“ řekla profesorka McGonagallová, která teď zbledla, „krátce řečeno, rozdíl, který vy ani vaše sestra očividně neumíte rozeznat. Ale nechte mě, abych vám něco jasně vysvětlila. Nikdy nedovolím, aby všechny nespravedlnosti, které pácháte na Bradavických studentech, byly zapomenuty.“

„Pardon?“

Amycus postoupil blíž, takže byl teď tváří v tvář profesorce McGonagallové, jen několik centimetrů od ní. Neustoupila ani o píď, ale dívala se na něj, jako by byl něco nechutného, co právě našla rozmáznuté na záchodovém prkénku.

„Tohle není otázkou toho, co vy dovolíte, Minervo McGonagallová. Váš čas je pryč. Teď jsme to my, kdo to tu má na starost, a vy se mi buď omluvíte, nebo draze zaplatíte za to, co jste řekla.“

A plivl jí do tváře.

Harry ze sebe strhl plášť, zvedl svou hůlku řekl: „Tohle jsi neměl dělat.“
Ve chvíli, kdy se Amycus otočil, Harry vykřikl: „Crucio!“

Smrtijed se zvedl z místa, zkroutil se ve vzduchu jako by se topil, mlátil sebou a naříkal bolestí a potom s ránou tříštícího se skla dopadl na nejbližší knihovnu a svalil se apaticky na podlahu.

„Už vím, co Bellatrix myslela,“ řekl Harry a krev mu pulsovala v hlavě, „musíš to opravdu chtít.“

„Pottere!“ šeptala profesorka McGonagallová a držela se na srdci. „Pottere...vy jste tady! Co...? Jak...?“ Snažila se vzpamatovat. „Pottere to bylo hloupé!“

„Plivl na Vás!“ řekl Harry.

„Pottere, já...to bylo velmi...galantní...ale nechápete, že...?“

„Ale ano,“ ujistil ji Harry. Její panika ho nějakým způsobem uklidnila. „Profesorko McGonagallová, Voldemort je na cestě sem.“

„Ah, můžeme teď říkat jeho jméno?“ zeptala se Lenka se zájmem a stáhla ze sebe neviditelný plášť.
Zjevení dalšího hledaného studenta zřejmě profesorku McGonagallovou přemohlo. Ustoupila o pár kroků vzad, spadla na nejbližší židli a svírala si na krku svůj starý plédový župan.

„Myslím, že to, jak mu teď budeme říkat, už nic nezmění,“ řekl Harry Luně. „Už ví, kde jsem.“

Někde hluboko v hlavě, v části propojené s jeho žhnoucí jizvou, uviděl Voldemorta plovoucího přes tmavé jezero ve svítící zelené loďce...Už skoro dorazil k ostrůvku, kde stála kamenná miska...

„Musíte zmizet,“ šeptala profesorka McGonagallová. „Hned, Pottere, tak rychle, jak jen můžete!“

„Nemůžu,“ řekl Harry, „je tu něco, co musím udělat. Profesorko, vy víte, kde je havraspárský diadém?“

„Hav...havraspárský diadém? Samozřejmě, že nevím...ztratil se před staletími.“ Trochu se vsedě napřímila. „Pottere, to bylo šílenství, ryzé šílenství vniknout do tohoto hradu...“

„Musel jsem,“ řekl Harry. „Profesorko, je tu něco schované a já to musím najít. A mohl by to být ten diadém...Kdybych si mohl promluvit s profesorem Kratiknotem...“

Byl slyšet pohyb a zvuk cinkajícího skla. Amycus se vzpamatovával. Ještě, než mohli Harry s Lenkou cokoliv udělat, profesorka McGonagallová se zvedla, zamířila hůlkou na otřeseného Smrtijeda a pronesla: „Imperio!“

Amycus vstal, došel ke své sestře, sebral její hůlku a pak se uctivě došoural k profesorce McGonagallové, která si od něj převzala jeho i Alectinu hůlku.
Potom si lehl na zem vedle Alecty. Profesorka McGonagallová znovu mávla hůlkou a ze vzduchu se vynořily stříbrné provazy, které svázali oba Carowovi pevně dohromady.

„Pottere,“ obrátila se profesorka McGonagallová znovu na Harryho jakoby vůbec nedošlo k nějakému problému. „Jestli Ten-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit už ví, že jste tady...“


Jakmile to řekla, zvedla se v Harrymu vlna hněvu a projela jím, jako by to byla fyzická bolest, jizva ho začala neskutečně pálit a na vteřinku se díval na dno poháru, ve kterém již nebyl lektvar, a viděl, že vespod neleží žádný zlatý medailon –

„Pottere, jste v pořádku?“ ozval se hlas, Harry se vrátil zpátky a drtil Lence rameno, aby se uklidnil.

„Čas nám vyprchává, Voldemort se blíží. Paní profesorko, jednám na Brumbálův rozkaz, musím najít, co chtěl, abych našel! Ale musíme dostat studenty pryč, mezitím budu prohledávat hrad – Voldemort chce mě, ale klidně zabije víc lidí, teď když –“ Teď, když ví, že ničím viteály, dokončil v hlavě Harry.

„Jednáte na Brumbálův rozkaz?“ zopakovala s neskrývaným údivem. Pak se ještě víc vytáhla do výšky.

„Zabezpečíme školu proti Tomu, jehož jméno nesmíme vyslovit, a vy mezitím budete pátrat po tom – předmětu.“

„Je to možné?“

„Myslím, že ano,“ řekla profesorka McGonagallová suše, „my učitelé jsme co se týče magie poměrně schopní, však víte. Jsem si jistá, že budeme schopní ho na chvíli pozdržet, pokud do toho vložíme všechno úsilí. Samozřejmě budeme muset něco provést s profesorem Snapem –“

„Dovolte mi – “

„– a pokud budou Bradavice v obklíčení a Pán zla před branami, bylo by vskutku záhodno schovat co nejvíce nevinných. Jenže Letaxová síť je pod dohledem a na školních pozemcích je Přemisťování nemožné – “

„Je tady cesta,“ řekl Harry rychle a objasnil jí vše o průchodu vedoucím do Prasečí hlavy.

„Pottere, mluvíme tady o stovkách studentů – “

„Já vím, paní profesorko, ale pokud se Voldemort a Smrtijedi budou soustředit na hranice školních pozemků, nebude je zajímat, jestli se někdo přemisťuje od Prasečí hlavy.“

„Na tom něco je,“ souhlasila. Namířila hůlku na Carrowovy a na jejich spoutaná těla dopadla stříbrná síť, upevnila se kolem nich a zvedla je do vzduchu, kde sebou klátili pod modrozlatým stropem jako dvě obrovské mořské příšery. „Pojďte. Musíme varovat ředitele kolejí. Měl byste si znovu obléct plášť.“

Prošla dveřmi a hned potom pozvedla hůlku. Z její špičky vyrazily tři stříbrné kočky se skvrnami kolem očí ve tvaru brýlí. Když profesorka McGonagallová, Harry a Lenka pospíchali dolů, patronové ladně běželi vpřed a naplňovali točité schodiště stříbřitými světly.

V chodbě letěli jako o závod a postupně je každý z Patronů opustil; kostkovaný župan profesorky McGonagallové šustil o podlahu a Harry a Lenka klusali za ní schovaní pod pláštěm.

Sestoupili o dvě patra, když se k nim přidal další pár tichých kroků. Harry, jehož jizva ho nepřestávala pálit, je uslyšel jako první: už už sahal do váčku na svém krku pro Pobertův plánek, ale než ho stihl vyndat, McGonagallová si už všimla, že mají společnost. Zastavila se, zvedla hůlku připravenou k boji a řekla,

„Kdo je tam?“

„To jsem já,“ ozval se nízký hlas.

Zpoza jednoho brnění vystoupil Severus Snape. Při pohledu na něj se v Harrym začala vařit krev: ve stínu Snapeových zločinů zapomněl na podrobnosti jeho vzhledu, na jeho mastné černé vlasy, které jako závěsy visely kolem hubeného obličeje, na jeho smrtelný chladný pohled jeho černých očí. Neměl na sobě pyžamo, nýbrž byl oblečen jako vždy v černém hábitu a hůlku měl také připravenou k boji.

„Kde jsou Carrowovi?“ ptal se tiše.

„Hádám, že jsou tam, kde jste jim řekl, aby byli,“ odvětila profesorka McGonagallová.

Snape přikročil blíž a jeho pohled zabloudil vzduchem kolem ní, jako kdyby věděl, že tam je Harry. Harry měl také svou hůlku připravenou k útoku.

„Měl jsem dojem,“ řekl Snape, „že Alecta našla vetřelce.“

„Vážně?“ divila se profesorka McGonagallová. „A z jakého důvodu máte ten dojem?“

Snape nepatrně ohnul levou ruku, kde měl na kůži vypálené Znamení Zla.

„Ach tak, přirozeně,“ pochopila profesorka McGonagallová. „Vy Smrtijedi máte své vlastní způsoby komunikace, já zapomněla.“

Snape předstíral, že nic neslyšel. Očima stále zkoumal prostor kolem ní a pozvolna se přibližoval, aniž by si vlastně uvědomoval, co dělá.

„Nevěděl jsem, že dnes v noci hlídáte na chodbách vy, Minervo.“

„Máte nějaké námitky?“

„Uvažuji, co vás přinutilo vstát z postele v tak pozdní hodinu?“

„Myslela jsem, že slyším nějaký ruch,“ objasnila profesorka McGonagallová.

„Opravdu? Ale všude je klid.“

Snape se jí podíval do očí.

„Viděla jste Harryho Pottera, Minervo? Protože pokud ano, trvám na tom – “

Profesorka McGonagallová zareagovala rychleji, než by Harry kdy věřil: její hůlka prorazila vzduch a na zlomek vteřiny si Harry myslel, že se Snape zhroutí, upadne do bezvědomí, ale rychlost jeho štítového kouzla byla taková, že McGonagallová ztratila rovnováhu.
Mávla na pochodeň na stěně, která vyletěla z držáku: Harry, který se již chystal Snapea proklít, byl donucen strhnout Lenku z cesty klesajícím plamenům, které vytvořily kruh ohně, jenž naplnil chodbu a letěl na Snapea jako laso –

Jenomže už to nebyl oheň, ale obrovský černý had, kterého McGonagallová nechala vybouchnout na kouř, který se vzápětí přeměnil, ve vteřině ztuhnul a nakonec se z něj stal roj ostrých dýk: Snape se jim vyhnul jenom díky tomu, že očaroval brnění, které si před něj stouplo, a dunivými zvuky se dýky zabodly jedna po druhé do předního dílu –

„Minervo!“ ozval se pisklavý hlas, Harry se po něm otočil, stále však chránil Lenku před poletujícími kouzly, a uviděl profesora Kratiknota a profesorku Prýtovou, jak běží nahoru po chodbě směrem k nim ve svých pyžamech v závěsu s funícím profesorem Křiklanem.

„Ne!“ zakňučel Kratiknost a zvedl hůlku. „Žádné další vraždy už v Bradavicích nespácháte!“

Kratiknotovo kouzlo zasáhlo brnění, za kterým se ukrýval Snape. S řinčením ožilo.
Snape se dostal z jeho drtivého sevření a svou hůlkou odhodil brnění směrem ke svým protivníkům.

Harry a Lenka museli rychle odskočit stranou, když brnění narazilo do zdi a roztříštilo se. Když se Harry znovu podíval nahoru, Snape byl plně zaneprázdněn bojem - McGonagallová, Kratiknout i Prýtová na něj sesílali jednu kletbu za druhou. Snape proskočil dveřmi do jedné ze tříd a o chviličku později Harry zaslechl McGonagallovou, jak křičí,

„Zbabělče! ZBABĚLČE!“

„Co se stalo, co se tu stalo?“ ptala se Lenka.

Harry jí pomohl na nohy a s pláštěm vlajícím za nimi se rozeběhli chodbou do zdevastované třídy, kde profesoři McGonagallová, Kratiknot a Prýtová stále ještě stáli u rozbitého okna.

„Skočil,“ odpověděla profesorka McGonagallová, když se k nim připojili.

„Chcete, říct že je mrtvý?“ řekl Harry, ignoroval Kratiknota i Prýtovou, překvapené jeho náhlým zjevením, a běžel k oknu.

„Ne, není mrtvý,“ řekla McGonagallová hořce. „Na rozdíl od Brumbála měl stále ještě u sebe hůlku… a zdá se, že se od svého pána naučil pár nových triků.“

Se záchvěvem zděšení spatřil Harry v dáli těleso ve tvaru netopýra, letící směrem k potemnělé vnější zdí hradu.

Najednou za sebou uslyšeli hlasité kroky a hlasité oddychování. Připojil se k nim profesor Křiklan

„Harry!“ zafuněl, a dál si masíroval svůj ohromný hrudník pod smaragdově zeleným sametovým pyžamem. „Můj drahý chlapče… jaké překvapení… Minervo, prosím vysvětlete mi to… Severus… co…?

„Náš ředitel si dává krátkou pauzu,“ řekla profesorka McGonagallová a ukázala na otvor v okně ve tvaru Snapea.

„Paní profesorko!“ vykřikl Harry a rukou si chytil čelo.

Najednou viděl jezero plné mrtvol, bylo hned pod ním, cítil, jak zelená loďka dorazila ke břehu a Voldemort ji opustil, měl v srdci vraždu…

„Paní profesorko, musíme zabarikádovat školu. Už se blíží!“

„Velmi dobře. Ten-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit se blíží,“ řekla ostatním učitelům.

Prýtová a Kratiknot zalapali po dechu. Křiklan hlasitě zasténal. „Potter má nějakou práci na hradě, na Brumbálův příkaz. Musíme použít veškerou ochranu, které jsme schopni, zatímco Potter udělá, co musí.“

„Uvědomujete si, že nic, co uděláme, nemůže zastavit Vy-víte-koho napořád?“ vypískl profesor Kratiknot.

„Ale můžeme ho zdržet,“ řekla profesorka Prýtová.

„Děkuji, Pomono,“ odpověděla profesorka McGonagallová a mezi oběma čarodějkami bylo vidět vzájemné pochopení.

„Doporučila bych zajistit základní ochranu kolem hradu, potom shromáždit všechny studenty a setkat se ve Velké síni. Většina musí být evakuována, ačkoli myslím, že plnoletí studenti, kteří chtějí zůstat a bojovat, by měli dostat šanci.

„Souhlasím,“ řekla profesorka Prýtová a již spěchala ke dveřím. „Za dvacet minut se sejdeme ve Velké místnosti se svými kolejemi.“

Když odbíhala pryč, slyšeli její mumlání, „Tentacula, Ďáblovo osidlo. A Snargaluffské lusky… ano, ráda bych viděla, jak s nimi chtějí Smrtijedi bojovat.“

„Já mohu bojovat odsud,“ rozhodl se Kratiknot, a ačkoli odtud sotva viděl ven, namířil hůlku ven z okna a začal mumlat složitá, komplexní zaklinadla. Harry uslyšel zvláštní hluk, když Kratiknot vypustil Sílu větrů na pozemky

„Pane profesore,“ řekl Harry a přišel blíže k drobnému učiteli kouzelných formulí. „Pane profesore, nerad ruším, ale je to důležité. Nemáte nějaké tušení, kde by mohl být diadém Helgy z Havraspáru?


„Protego Horribilis… Diadém Havraspáru?“ vypískl Kratiknot. „Nějaké ty vědomosti navíc nikdy neuškodí, Pottere, ale nemyslím si, že by to platilo zrovna v této situaci!“

„Myslel jsem jen… víte, kde je? Viděl jste ho někdy?“

„Jestli jsem ho viděl! Nikdo žijící ho neviděl! Je ztracen už velice dlouho, chlapče.“

Harry pocítil kombinaci zoufalého zklamání a paniky. Co potom mohl být ten viteál?

„Setkáme se s Vámi a Havraspárskými ve společenské místnosi, Filiusi!“ řekla profesorka McGonagallová a kývla na Harryho a Lenku aby ji následovali.

Právě dosáhli dveří, když zahřměl Křiklanův hlas.

„Moje slovo,“ řekl udýchaně, bledý a upocený, jeho mroží knír se pohnul. „ Co dělat! Nejsem si jistý, jestli je to moudré, Minervo. Nemůže prozradit vchod, ty víš, a kdokoliv, kdo se ho pokusil zdržovat, byl v největším bolestném ohrožení...“

„Musím očekávat tebe a Zmijozel ve Velké síni za 20 minut,“ řekla profesorka McGonagallová.
„Pokud chceš odjet se svými studenty, nebudeme tě zdržovat. Ale pokud učiníš pokus sabotovat naše vedení a pozvedneš proti nám zbraně uvnitř hradu, potom, Horacio, tě budeme muset zabít.“

„Minervo“, řekl zděšeně.

„Nadešel čas pro Zmijozel, musí se rozhodnout, jestli bude k nám loajální,“ přerušila ho profesorka McGonagallová. „Jdi a vzbuď studenty, Horacio.“

Harry nezůstal, aby se koukal na zmijozelské breptání. On a Luna stáli za profesorkou McGonagallovou, která zaujala pozici uprostřed chodby a zvedla svojí hůlku.

„Piertotum...oh, proboha, Filchi, ne nyní...“

Starý kulhající školník se právě objevil, volajíc: „Studenti jsou z postelí! Studenti jsou v chodbách!“

„To je jasný, že jsou, ukecaný idiote!“ zařvala McGonagallová. „Nyní jdi a dělej něco užitečného! Najdi Protivu!“

„P-Protivu?“ zakoktal Filch, jako kdyby to jméno nikdy neslyšel.

„Ano, Protivu, blázne, Protivu! Nestěžoval sis na něj čtvrt století? Jdi a přiveď ho sem!“

Filch si evidentně myslel, že profesorka McGonagallová se pomátla, ale kulhal pryč, nahrbil ramena a brumlal si pod vousy.

„ A nyní..Piertotum Locomator!“ zakřišela McGonagallová. A všude, po celé chodbě, sochy a brnění skočily dolů z jejich podstavců a s omračujícím rachotem se ocitly na chodbě, Harry věděl, že se tohle celé opakovalo po celém hradě.

„Bradavice jsou v ohrožení!“ zavolala profesorka McGonagallová. „Muži za hranicemi živých, chraňte nás, je to vaše povinnost k naší škole!“

Chrastící a vřeštící, horda pohybujících se soch, běžely úprkem kolem Harryho, někteří menší, někteří v nadživotní velikosti.
Byla zde taky zvířata, chřestící brnění drželi meče a pichlavé koule na řetězech.

„Nyní, Pottere,“ řekla McGonagallová, „ty a slečna Láskorádová byste se se svými přáteli měli vrátit do Velké síně...Musím vzbudit ostatní Nebelvírské.“

Ocitli se na vrcholu schodů, Harry a Lenka se otočili k ukrytému vchodu do Komnaty nejvyšší potřeby.
Když běželi, potkávali zástupy studentů, mnohé z nich měli cestovní kabáty přes pyžama, pečlivě doprovázeni dolů do síně svými učiteli a prefekty.

„To byl Potter!“

„Harry Potter!“

„Byl to on, viděl jsem ho!“

„Ale Harry se neotočil, dosáhli Komnaty nejvyšší potřeby, opřel se proti zdi, která se jim otevřela, a on a Lenka pospíchali dolů po příkrých schodech.

„Co...?“

Když viděli místnost, Harry sešel poslední schody v šoku. Bylo zde narváno, mnohem více, než když tu byli naposledy. Kingsley a Lupin se na něho koukali, byli zde také Oliver Wood, Katie Bellová, Angelina Johnsonová a Alicia Spinnetová, Bill a Fleur a pan a paní Weasleovy.

„Harry, co se stalo?“ zeptal se Lupin, přicházejíc ke schodům.

„Voldemort je na cestě, snaží se zabarikádovat školu, Snape utíká, co tady děláte? Jak víte?“

„Psali jsme zbytku Brumbálovi armády,“ vysvětloval Fred. „Nemůžeš od nikoho očekávat, že si nechá ujít takovou srandu, Harry, a B.A. dala vědět Fénixovu Řádu a celé se to takhle nabalilo.“

„Co bude první?“ volal George. „Co se bude dít?“

„Evakuují mladší děti a všichni se setkávají ve Velké síni, kvůli organizaci.

„Budeme bojovat.“

Velký řev se k němu blížil, byl tlačen ke zdi, když ho chtěl každý pozdravit, smísil se s členy Fénixova řádu, Brumbálovy armády a Harryho starého famfrpálového týmu, všichni s vytaženými hůlkami, postupovali do srdce hradu.

„Pojď, Lenko,“ zavolal Dean, když ji míjel, chytnl ji prázdnou rukou, stiskla mu ji a sledovala ho ke schodům.

Zástup se zmenšoval. Už jenom pár lidí zůstalo v Komnatě nejvyšší potřeby a Harry se k nim přidal.
Paní Weasleová se hádala s Ginny. Kolem nich stál Lupin, Fred, George, Bill a Fleur.

„Ještě nejsi plnoletá!“ křičela paní Weasleová na svou dceru a Harry se přiblížil. „Nemůžu ti to dovolit.“

„Chlapci, ano, ale ty..musíš jít domů!“

„Nepůjdu!“

Ginnyiny vlasy zavlály, když chytla matčinu paži.

„Jsem v Brumbálově armádě...“

„Mládežnický sdružení!“

„Mládežnický sdružení tu udělalo takových věcí, kterých se nikdo jiný nikdy neodvážil udělat!“ řekl Fred.

„Je jí šestnáct!“ zavolala paní Weasleová. „Není na to dostatečně stará. Na co jste vy dva mysleli, když jste ji brali s sebou...?“

Fred a George vypadali mírně zahanbeně.

„Máma má pravdu,Ginny,“ řekl Bill jemně. „Nemůžeš to dělat. Každý nezletilý musí odejít, tak je to správně.“

„Nemůžu jít domů!“ zavolala Ginny, v očích se jí zaleskly vztekem slzy. „Moje celá rodina je tady, nemůžu tu sama čekat a nevědět..a..“

Její oči se poprvé setkaly s Harrym. Podívala se na něho prosebně, ale on potřásl hlavou a ona se hořce otočila pryč.

„Dobře,“ řekla, koukala se na vchod do tunelu do Chroptící chýše. „Teď vám řeknu sbohem a potom a ...“

Ozvala se rána.

Někdo další se dral z tunelu, zakymácel se trochu a spadl. Zvedl se a sedl si na nejbližší židli, podíval se kolem a srovnal si brýle s kostěnými obroučky a řekl:

„Nejdu pozdě? Už to začalo? Právě jsem vypátral, tak já...já....“ Percy breptal do ticha.

Evidentně neočekával, že se ocitne uprostřed svojí rodiny. Rozprostřela se chvíle údivu, porušena Fleur, která se otočila k Lupinovi a s hlubokým napětím řekla.

„Takže.. jak se má Teddy?“Lupin na ni překvapeně zamrkal.

Ticho mezi Weasleovými bylo na bodu mrazu.

„Já..oh...ano...je v pořádku!“ řekl nahlas Lupin. „Ano, Tonksová je s ním, u její matky..“

Percy a ostatní Weasleovi stále na sebe chladně koukali.

„Tady mám fotku, řekl Lupin, vytáhnul fotku ze svého pláště a ukazoval ji Fleur a Harrymu, který viděl malé miminko s chomáčem zářivě tyrkysových vlasů, mávající tlustou pěstičkou do foťáku.

„Byl jsem blázen!“ zařval Percy, tak nahlas, že Lupin málem upustil fotografii. „Byl jsem idiot, byl jsem okázalý hlupák, byl jsem......“

„Ministrův mazlíček, popírající rodinu, po pomoci dychtící blbec,“ řekl Fred.

Percy polknul

„Ano, byl jsem!“

„Dobře, nemohl jsi to říct krásněji,“ řekl Fred, a vztáhnul ruce k Percymu.

Paní Weasleové propukla v pláč, běžela vpřed, odstrčila na stranu Freda a zmáčkla Percyho v dusícím obětí, když popadnul dech podíval se na svého otce.

„Je mi to líto, tati,“ řekl Percy.

Pan Weasly raději rychle mrkal, když běžel obejmout svého syna.

„Jakto, že jsi změnil názor, Percy?“ zeptal se George.

„Bylo načase odejít,“ řekl Percy, utírajíc si oči kouskem cestovního pláště pod svými brýlemi.

„Hledal jsem cestu ven, ale na ministerstvu to není tak snadné, pořád uvězňují krvezrádce. Snažil jsem se zkontaktovat Aberfortha a on mě kontaktoval 10 minut před tím, než Bradavice začnou válčit, takže tu jsem.“

„Dobře, můžeme se spolehnout na naše prefekty, kteří by nás měli vést v době, jako je tato,“ imitoval George Percyho hlas.

„Nyní jďeme ke schodům a bojujme proti Smrtijedům.!

„Takže, ty jsi teď moje švagrová?,“ řekl Percy, a potřásl si s Fleur rukou, při tom co pospíchali ke schodům s Billem, Fredem a Georgem.

„Ginny!“zaštěkala paní Weasleová.

Ginny se pokoušela z pod pláštěm zmatku dostat nepozorovatelně ke schodům také.

„Molly, a co takhle?“ řekl Lupin. „ proč by tady nemohla Ginny zůstat, věděla by, co se děje, ale nebyla by uprostřed boje?“

„Já...“

„To je dobrý nápad,“ řekl pan Weasley, „Ginny, zůstaneš v tomto pokoji, slyšíš mě?“

Ginny se to úplně nezdálo, ale pod tátovým neobvyklým upřeným pohledem přitakala. Pan a paní Weasleovi a Lupin dosáhli schodiště.

„Kde je Ron?“ zeptal se Harry.

„Říkal něco o koupelně,“ řekla Ginny, „není to dlouho, co odešel.“

„Koupelna?“ Harry přešel pokoj a otevřel dveře vedoucí do koupelny. Byla prázdná.

„Jsi si jistá, že říkal koupel...“

Ale jeho jizva zabolela a Komnata nejvyšší potřeby zmizela.

Koukal se na železná vrata, koukal se z temnoty přímo na hrad, který před ním zářil.
Nagini mu ležel okolo ramen. Byl obklopen chladem a posedlý myšlenkou na smrt.